Gasometer 2013
v pozadí nám hraje Satriani, další videa a hudbu si zapnete úplně dole na stránce.






Reportáž psaná po koncertu, aneb viděl jsem živě Satrianiho



Když se rozhodujete, zda půjdete na nějaký významný koncert svého oblíbence a jste-li mírně nerozhodný a taky tak všestranně orientovaný jako já, napadá vás u toho spoustu pro i proti. U mě například hraje významnou roli pitný režim a jeho nedodržování. Uprostřed vřavy prostě nemůžete každou půl hodinu odbíhat na záchod, protože těžce vybojovaný flek tím ztratíte.

Když jsem se dověděl, že už potřetí bude v česku Satriani, pitný režim nerežim, zastyděl jsem se a byl rozhodnut, že ho vidět chci. Jak by ne, Joe je mým kytarovým idolem a vzorem od dob, kdy mi začaly růst vousy a kdy jsem si začal mačkat první beďary v obličeji. A kupodivu mě od té doby nikdy nepřestal bavit a baví dodnes. Je to jako když se setká oněch ne více než 5 šťastných procent zdravých partnerských párů- nikdy se vám neomrzí. A přesně takhle to mám s ním. Mě za tu dobu beďary ubyly a Joovi vypadala jeho bujná kštice z počátku 90. let, ale tím se nic více mezi mnou a jím nezměnilo. Uvědomil jsem si, že budu stát tváří tvář svému idolu, člověku, u jehož skladeb jsem prožíval někdy i více než vzrušení. Po těch mnoha hodinách sledování koncertů doma, najednou i já budu u toho, už to nebude sezení u počítače, bude to on přímo na živo.

Joe je tedy v ČR, výborně a kde? Na Lokti v amfiteátru? Uf, 300 km autem. To ne. Lovím dál na jeho webu a vidím, že je i ve Vídni, což už je pěkných 90 km. Štěstí stojí při mně a zařizuji další účastníky, neboť jak známo, zážitek z čehokoliv není nikdy tak plný, pokud ho nesdílíte s druhými. Po menších či větších peripetiích bylo rozhodnuto, pojede Frank můj bratranec a Jitka, od kolegyně z práce nejlepší kamarádka, co ve čtvrtek měla promoci. Už toto složení vypovídalo o kvalitě našeho zájezdu, oba velmi skromní a vnitřně silní lidé, čeká nás zábava a příjemné chvíle.

Protože nebylo jisté, zda nebudu mít auto v servisu, požádal jsem Franka, aby vzal svou Mazdu RX8. Byl jsem nadšen, když souhlasil. Tento mazlík, mimo jiné, že je to elegantní sporťák, je vybaven unikátním motorem Wankl, který v komerční výrobě do aut nemontuje nikdo jiný než Mazda. Tento motor totiž…. ale víte co, přečtěte si o něm na internetu. Já jen dodám, že jsem měl strach z pokuty, když jsme hrnuli rakouský asfalt směrem na Vídeň ve 190 km/h a pan Wankl ne a ne přestat.



Nástup na cestu byl takový obyčejně mocný. Před cukrárnou zastavila tahle kára, a přestože auta neuznávám, jakože, kolik má jaký výkon a co je v nich za všelijakou eleganci. A my do ní nastoupili, docela obyčejně, řekl by nezávislý vnější pozorovatel. Ale že jsme jeli na neobyčejný koncert Satrianiho, to jsme věděli jen my tři.

Timing, jak by řekla pan ředitel Klaška, byl úplně dokonalý a my dorazili do Gasometru ve Vídni akorát. Gasometr je komplex 4 kruhových budov, kde v jedné z nich je rakouský zemský archív, a pořádají se v něm všelijaké akce. Zaparkovali jsme v podzemních garážích a jako správní češi se museli něco nadlábnout a trošku popít. Tetin vynikající štrúdl zaplnil naše tělesné mezery a my byli zcela vyladěni na duševně hluboký zážitek. Jakmile se má noha dotkla rakouské půdy, ucítil jsem zvláštní chvění a tušení. Jakmile jsme vyšli ze dveří, uviděl jsem kamion zacouvaný do nitra budovy. A chvění se začalo naplňovat: „Tady bude Joe, tady to musí být.“ Navíc před kamionem stepoval chlápek s kytarou a vyhlížel. My se vydali směrem od kamionu hledat vchod na koncert, ale po chvilce bloudění se musíme vrátit, a vidím chlápka s kytarou jak dělá nějaký ukvapený pohyby. PRÁVĚ PŘIJEL JOE. Jo, vidím ho v jeho kloboučku, sakra, to je prcek. Jsem od něj asi 30 metrů, a moh bych se rozběhnout a vysomrovat, nějakou společnou fotku, podpis, stisknutí ruky. Možná u jiného člověka bych to udělal. Chvěji se napětím, ale neudělám to, kombinace přirozeného studu a úcty k mistrovi, jakožto naprosto inteligentnímu skladateli velí zůstat stát. Chlápek somruje podpisy na kytaru, hajzl jeden, moje zvířecká část osobnosti mu závidí. Nu což, přijel jsem se podívat zblízka jak hraje, což se mi splní a to, že s ním nepromluvím mi neva. Beztak by šlo jen o prázdné fráze, přeci jen je to Američan a skromný inteligentní člověk, a co si chcete za 30 vteřin říct? To si jej raději nechám vtisknutého coby neznámý divák.

Směřujeme tam, kde tušíme vchod a po 200 m narážíme na frontu asi 20 lidí. Zařadíme se do ní a pro jistotu si ověřuju, jestli jde o frontu na Satrianiho. Maník u vchodu mě ujišťuje, že stojíme správně.

Napětí sílí o to víc, že když jdete na KISS, tak to víte že na ně jdete, ale tady jste nevěděli nic. V pozdním slunném příjemném odpoledni stojí na chodníků pár lidí, žádné stopy po plakátě a všichni čekají na americkou hvězdu a virtuosa, to samo o sobě je prostě vzrušující. Na druhou stranu jsem byl rozčarovaný. „Hej lidi, víte, kdo k nám přijel? Satriani? Tak ho přivítejte, sakra, proč je nás tady tak málo?“ Odbíjí sedmá hodina a had se dá do pohybu směrem ke dveřím. Zástup čekajících mi svou velikostí připomíná studentská léta, kdy v neděli před večerkou stálo pár líně vypadajících studentů frontu na rohlíky. Ještě před tím stačili mezi nás ze sálu vypustit zbohatlíky co měli za 150 Eur VIP vstup, tzv. Meet&Greet, oficiální kecačka s Joem, společný foto, jeden podpis a slevy na trika a čepice. Prostě pruda. Vo čem bych s ním asi měl kecat? Mít ho chvíli pro sebe, kašlu na kytary, vím v čem je tajemství jeho hry, ale místo toho bych mu řekl: „Joe, až to zabalíš posledním koncertem v Moskvě, nech kluky ať vodjedou, a stav se na týden ke mě. Vezmu dovču, a uděláme pár procházek po Národním Parku.“ Nabídl bych mu víno ze stánku ve Znovínu, a ukázal mu, jak bobři plundrují stromy u řeky, snad i vydru na lovu bychom zahlédli. Samo, že takticky by došlo i na jeho kytarovou hru a pár fíglů bych z něj vytáh. Ještě jsem přemýšlel, že jako svého oblíbence bych mu mohl poskytnout jisté zadní rozkoše, ne z důvodu sexuelního uspokojení, ženský jsou fakt the best, ale kterej z kytaristů by se mohl pochlubit, že.... byl bych jedinej na světě i v historii, a to se cení, pane Mára. Ale nechme stranou tyto choulostivé intimnosti. Samozřejmě, že i tito VIP týpci vyšli celí rozjaření a div se z toho neudělali, prostě stejní bastardi, jako ten stepující vychcánek u zadního vchodu.



Skoro mi připadalo, že je tam víc barevnejch, španělů, italů a přičmoudlých arabů, než Rakušanů. Rakušáci, ať některým jakkoliv může čouhat sláma z bot, prostě kulturu umějí udělat a i si ji užít a bylo to v Gasometru cítit.

Takže se vytvořily dvě fronty, detektorem zbraní, kovů a já nevím jakých dalších výbušnin se u vchodu stal borec s borkou, borka ochmatávala dámy, borec pány. V rozjařené nealkoholové a natěšené náladě mě napadlo, že davu i pořadatelům trošku zpříjemním chvíle a vydal se do fronty k ženské detektorce, která měla také něco arabské krve, nechat se ochmatat. Mírně a vlídně se pousmála, což mě potěšilo a zařadil se zpět mezi vojáky s pindíkem.

Lístky se po dlouhých dnech čekání u mě doma na stole konečně dočkaly odpanění, detektory nás vyplivly směrem dovnitř a my se ocitli v příjemném a obyčejném interiéru Gasometru. „Honem, kde je záchod, ať jsme vepředu“. Frank, který je z bojových umění zvyklý odolávat emocím však mírnil: „Klid, je nás tu pět a půl, budeme vepředu“. A podíval se na mě pevným a vlídným pohledem. To mě uklidnilo a všichni tři se vydali na cestu na WC. Pecka, koncert si teď můžeme vychutnat naplno. Sešli jsme do samotného srdce budovy, kopírující vnější její plášť, takže jsme se ocitli v útulném kulatém koncertním sále, kde vše již bylo připraveno. Rakouský smysl pro zážitek se opět potvrdil, když jsme uvnitř asi 30m od pódia spatřili bary s nealko i alko pitím.

Můj první pohled patřil zábradlí před pódiem. Ha, jen tak málo lidí? Špekulovali jsme, kde bude Joe stát, rozmístění aparatury dávalo tušit, že nalevo, ale vnitřně jsem věděl, že Joe bude spíš na prostředku, což většinu času taky byl. Lapli jsme 2- 3 řadu, což je nádherných 6 m od umělce. Nemohl jsem tomu věřit, že budu tak blízko a uvidím přímo na jeho prsty. Jitka a Frank vzdálenost příliš neřešili, ale já jim furt říkal: „Uzavřete prostor, uzavřete prostor. Necháte-li někde místo, ňákej pičus se vám tam nasere“. A tato rada skutečně nebyla tak od věci. Bylo 19:15 a ve 20:00 měl začít koncert a uvnitř sálu to stále vypadalo, že pár lidí přišlo jen pro ty rohlíky. Před náma stáli vychcánci z VIP sekce, a my nalepeni na ně. Před námi vidím tričko „Joe Satriani Tour 2008“. Praha, Praha, tam jsem taky... nebyl. Neva, jsem tady a teď, a jak říká můj mexický příbuzný, ale se dvěma L Cesar Millan, psi žijí tady a teď, psi neznají ani co bylo, co bude. Byl jsem rád, že mi pár psích genů ještě zbylo.

Dle aparatury bylo jasné, že bude předkapela, vzpomněl jsem si na internet, kde psali o synovi zesnulého Garryho Moora. No, budu si muset na Joea počkat, předkapely mě vážně nezajímají ani v nejmenším. I když tihle byli přínosní. Uvědomil jsem si, jaká je propast mezi západní rockovou hudbou a tou naší. My pořád někoho doháníme, kopírujeme, vymýšlíme pablbiny a prostě nic. Tihle maníci byli tři a kytarista, nejen že byl hezkej, ale vcelku hezky zpíval a jeho hra se mi moc líbila. Hrál bez trsátka, velmi rychle a prostě všechno to tahal levou rukou. Pravou vždy udeřil a tón se objevil teprve až začal pracovat levačkou. Měl krásný mohutný vibráto a já si uvědomuji co mé hře schází, a kde je třeba ji posílit. Na druhou stranu nešlo o nic nového a taky těžko byste dnes vymýšleli v rocku něco nového, poté, co tu už jednou byli Deep Purple, nebo Led Zeppelin. Prostě maníci hráli takovou hendrixovku řízlou syrovým rockem. Kořeny měli v Irsku, a ta syrovost a přímočarost tam byla znát. Jejich hudba mě ani neurazila, ani jsem z ní nebyl na větvi, ale rozhodně byla velmi poslouchatelná a vzhledem ke kytaristově technice bylo se i na co dívat, a jejich bubeníka, u kterýho jsme těžko rozeznávali, jestli je sjetej, nebo tak mladej a emoce vyjadřované obličejovými svaly prostě neudrží na uzdě, tak toho bych do kapely rozhodně bral. V závěru bravurně dohraná sóla i s křuplou strunou a už tu bylo ševelení na které jsme se všichni těšili. Pódium se pod údery rutinní prací bedňáků začalo přeuspořádávat, jako když v mraveništi rozkopnete kukly.

Úplně nejtlustější padesátník s trudovitým obličejem měl na starosti Joeův apec (mimochodem, taky hajzl). Tak jsem sledoval co a jak, Joe měl svoji krabku na delayové efekty Time Machine. A za ním tři Marshally, jak říká sám mistr: „Na jeden hraju, druhý mám pro hostujícího hráče a třetí je záloha“ Fakt nevím jak to ten večer bylo, ale to byl prostě šumák. Tlusťoch to všechno pošteloval a mě se celou dobu otevíral pohled na jeho 4 kytary na které hrál, všechno byly 24 pražcovky JS 2400, nejnovější model. Kdyby tak nějaká náhoda tomu chtěla, a Joe se na mě zadíval a řekl: „Támhle ten maník s tím anglickým tričkem se mě líbí, a je to určitě můj největší fanoušek. Dám mu tu červenou“, ale Joe to prostě neřekl, chápete? Neřekl. Nu což, dál jsem přijmul roli šedé ovce z davu, hlavně abych viděl ty jeho prsty. Tlusťoch ještě párkrát zafoukal do mikrofonu, jakože dobrý, a podium utichlo.

Joe je jasnej, koho tam bude mít dál? Chtěl jsem aby to byl za bubny Jeff Campitelly, kterýho projev se mi moc líbí, za basou bude Stuart Hamm nebo nebude? Chtěl jsem slyšet jeho fantastický sólo po písni Love Thing. Ale ani jedno z toho se nenaplnilo.



Za pár okamžiků vchází 4 muzikanti, tuš a hudba začíná hrát. Otevírají to nějakou neznámou písní, bohužel jsem zamrzl na albu Engines Of Creation, který vyšlo v době, kdy jsem promoval. Kolik už že je to let, a pořád je mám živý jakoby to bylo před dvěma roky. Vzápětí následuje Devil’s Slide a to už je pecka a já začínám vnímat Satrianiho, v džínách, obyčejným triku, hlavu vyholenou, typicky černý brýle a s neskutečnou pravostí defiluje přímo přede mnou. Hraje tak lehce a tak svěže, že nemůžu stále věřit, že jsem na jeho koncertě. Je to on, jeho typická chůze, přikrčení, pózy. Vnímám jeho chlupatý ruce, které zezadu osvětlené trčí do prostoru jak další smyslový orgán, vše zakončeno jeho hbitými prsty. Ohromuje nás naprosto unikátní technikou hry, lehkostí, kdy se při rychlých bězích neobtěžuje pohledem na hmatník. Prostě Joe je tady a je tady jen pro mě!

Řekněme, že přes slabou polovinu koncertu jsem znal, ostatní ne. Kluci hráli velmi technicky. Líbivé pecky taky hráli, ale u mnoha písniček šlo o rytmicky často velmi náročné kusy a já pochopil, že Satriani nikdy nemůže vyprodat stadiony. O to hezčí ale byla ta intimní atmosféra bez pozlátek. Koncert byla lahůdka nejen pro kytaristy, ale i pro bubeníky a basáky a vyznavače kvality premium v hudbě.

Dav se lehce hýbe, ale stále máme dost místa. Já zaujal strategickou polohu za tím slovákem s tričkem, a měl velmi solidní výhled na Joa, jak uprostřed pódia, kde většinu času i hrál, tak po levé naší straně. Stačilo hlavu vyklonit nalevo a měl jsem jej na dlani i u jeho efektového pedálu.

Asi deset minut před startem Satrianiho se dopředu zcela bezostyšně dere jedna drobnější rozesmátá blondýna, jakože ve předu někoho má. Prodrala se až na zábradlí, ťukla do jednoho maníka a jakože si vedle něj stoupne, maník uviděv pohlednou tvář zjihnul a pustil ji beze slova. Děs. Byla to Slovenka a že vraj je zvyknutá se takto vždy pretláčať. Výrazy, kterými jsem ji v tu chvíli v duchu označoval, zde uvádět nebudu, ledaže byste chtěli vědět, že někdy dokáži být opravdové hovädo. Ale budiž uvedeno na její i mou ochranu, i přes nadávky, kterými jsem ji v tichosti častoval, se její přítomnost pro mě ukázala jako klíčová. Jelikož byla malá než všechny ty eifelovky kolem, a byla přímo přede mnou, mohl jsem díky ní ¾ koncertu sledovat téměř bez cizích obrysů těl a hlavy.

A co z toho plyne? No to, že Gandalf měl pravdu. Když seděl v Morii a rozprávějí s Frodem o Glumovi, který se jich držel jako pijavice: „Lituju, že ho Bilbo nezabil, když měl tu možnost“. Gandalf mu odvětí: „Lituješ? Lítost mu přece zadržela ruku. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A spousta umírá a zasluhuje život. Můžeš jim ho dát, Frodo? Potom nevynášej rozsudky příliš horlivě. Ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců. Srdce mi říká, že Glum má ještě sehrát nějakou roli, dobrou či zlo, než bude konec. My rozhodujeme jen o tom, co uděláme s časem, jenž nám byl dán. V tomto světě působí i jiné síly kromě zlé vůle.“ ...&&#ßß@ "Dobyli můstek a druhý sál. Zatarasili jsme brány, dlouho je však neudržíme. Zem se třese. Bubny... Bubny v hlubinách. Nemůžeme ven. Ve tmě se pohybuje stín. Nemůžeme ven. Už jdou."..... ehm, kde jsme to, jo, ta drzá Slovenka, no zkrátka, jak jsme na ni dštil na začátku síru, tak jsem se jí na konci musel v duchu omluvit, a pěl spíše chválu, neboť díky ní jsem viděl luxusně.

Zkrátka 6m od mistra je 6m od mistra. A jakže vypadal zbytek kapely? Povrchní frajírci z éteru by těžce ohrnuli nos a v sále by se otočili na podpatku a zamířili k východu. Ovšem ne tak já. Nejdříve jejich zevrubný popis a plán vesnice..... ehm...

Bubeník, vypadal jak přestydlej středoškolák, co maturuje už na počtvrté. Tričko s Lousiem de Fune, s německými nápisy, vlasy jako kdyby se právě vyhrabal z postele, prostě křupan. Basák, tak tady se nám metal řádně podepsal, uprostřed pěšinku, a z ní na dvě strany háro tak po pupek. Samozřejmostí byla cool vypadající metalová bradka, mírně divné zuby a neustálé kývání hlavou jakože ano, ano. Prostě týpek zastydl někde v osmdesátkovým metalu. Hřebem tohoto ansámblu pak byl doprovodný kytarista a klávesák v jedné osobě. Kdybyste v New Yorku do davu americkejch průměrnejch buranů čekajících na metro hodili šipku, tak byste se do prdele trefili zrovna tomuto chlapovi. V životě jsem na pódiu neviděl hrát tlustýho důchodce v brejličkách, v kostkovaný košili a kraťasech, už ani nevím, jestli měl ponožky do půl lejtek nebo ne. Prostě tento konzument hamburgrů vypadal, jakoby se právě vrátil z pole, tak moc mu sláma čouhala z bot.



Jsem hnusnej, viďte? Tak určitě. Možná to někteří z vás pochopili. O co mi jde. Chci dát v té dnešní posrané přefejbukované a přefoceně a přeestetizované a přeimidžované době vědět, že tihle týpci s image pod bodem absolutní nuly hráli vedle Satrianiho a doprovázeli ho. A to je přesně to co dělali. Nechali všechny serepetičky a šampóny doma. Pochopil jsem, alespoň trošku, co v Americe znamená být úspěšným. Úspěšným se člověk nerodí, ani nestává tím, že se třikrát přeoperuje a pod kůži si zavede nekonečně voňavý svůdný implantát. Viděl jsem toho bubenického maturanta, jak hraje Joovi rytmus, a viděl jsem taky jak celý život na sobě dřel hodiny, týdny a měsíce. Překvapil mě ten odporný důchodce, jak směle kontroval při improvizacích Satrianimu, bez bázně a hany, tlouštíka, kterej dřel a tak něco dokázal. Přišel ve svejch kostkovanejch hadrech na konkurz, a Joe si ho vybral. Zkrátka lidé vypadající jako největší ucha na světě byly naprostými profesionály, naprostými hvězdami a plně naplňovali to, co by každý ve svém životě měl naplňovat. Pílí a dřinou rozvíjet to, co nám bylo dáno. Oni to věděli a houby jim záleželo na tom, jestli maj trenky od Versaceho. Hluboce před těmi balíky smekám a chci se od nich učit!



Nutno ovšem dodat, zvuk byl v našich předních liniích, přestože jsme se jich všichni statečně drželi, asi jako v zákopech za první světové. Bicí přehulený, Joe byl naopak utopenej. Jasná věc, když stojíte vepředu, ale já chtěl být blízko u něj, takže zvuk si vychutnám někde vzadu až na jeho druhým koncíku. A Jitka s Frankem šli v půlce pro pití a hlásili, že vzadu to byl samet, takže jsem opět své výbojné hlášky, tentokrát směrem ke zvukařům umravnil.



I přes šedost svého ovčího anonymního rouna, i já jsem si chtěl urvat něco z Joea (taky aby ne, lupen za 40 éček, ne?) a co jiného tak by od něj mohlo odpadnout jak trsátko. Takže jsem sledoval, no pěkných pár jich měl zastrkaných ve stojanu za mikrofonem a občas je prostě mezi nás vypustil. A páry hladových rukou se v tu chvíli zvedaly jak slepice po flusu. Čekal jsem a čekal, kdy i mě trsátko pleskne do čela, abych si vzápětí mohl dát jednu bleskovou pěsťovku a vzácný suvenýr si tak uchránit pro sebe. Ale Bůh prostě mé existenci nadělil už hojnosti jinde, takže jsem se nemusel masochisticky týrat pěstmi. Nejblíže trsátku byla Jitka, ale ta bohužel nezvyklá švistu rockových koncertů se jen podivila, jaktože se jí obočí zavlnilo vírem vzduchu neznámého hozeného předmětu, a proč se ostřílení hoši za ní najednou perou u země, a o co že se vlastně perou. Prostě letělo vedle ní, to jsem viděl a jen jí bolestným výrazem v očích naznačil, že tuhle šanci prostě propásla. Nevadí, Satroša i s jeho chlupatýma rukama jsem měl stále jako na dlani, ještě že tak. Před poslední písní Joe rozházel hodně trsátek kolem, a mě napadlo, že se nenápadně jakoby nic po nich podívám, až se dav rozptýlí. Ale po rozsvícení se nerozptýlený dav jal zcela nápadně a bez servítků s rozsvícenými mobily pročesávat podlahu a v době, kdy já se jal sklápět očí k zemi a hledat nenápadně jakoby nic nenalezená mistrova trsátka, byla podlaha jejich baterkami a ostřížími pohledy zrytá již nejméně třikrát. Takže jsem trsátka nechal trsátky a nechal si ten hřejivý pocit v sobě, který vám nikdo nikdy nevezme, BYL JSEM TAM.

Mezitím Jitka s Frankem mě opustili, že už se to vedro nedá vydržet, a že jdou na cígo. Aby ne, Frank mi statečně držel mou mikinu a během koncertu ji stačil dvakrát přeprat a vyžehlit svýma rukama, takže i to mu jistě přidalo na tepelné nepohodě, čímž mu tímto děkuji Já, jak to mám ve zvyku, vždy po koncertu chvíli zůstávám, abych nasál tu jinou koncovou atmosféru a ještě jednou si zafixoval mozkové stopy, které do mozku vytlačili nápis „Byl jsem tam.“.

Videjko z fb, odkaz si zde zkopírujte: https://www.facebook.com/photo.php?v=4867302081900&set=vb.1277733140&type=2&theater

Při vstupu dovnitř jsem zahlédl obchůdek se zbožím, mikiny, čepice, trika. A v pozadí koncertu mi celou dobu vrtalo, mám, nemám? Tak jsem prostě neodolal a jedno tričko si koupil, takový to mírně uhozený, z Tour, jako že jste tam byli, ale co, vždyť je to pravda. Je černý a vepředu je Satriani zalitej červení. Vyškemral jsem na Jitušce 25 éček, která nás svou valutovou pokladničkou takto pěkně držela nad vodou, a triko mám na sobě, proudí z něj do mě mistrova inspirace při psaní tohoto cestopisu. Před vchodem ňákej byznysmen prodával to samý, ale matný a vietnamizovaný, asi levnějc, ale mě to byl buřt, já mám originál, Made In Haiti, velikost L, a možná, že než je Joe vypustil do světa, se s ním pomazlil, aby do nás vpustil trochu svého kytarového ducha.

Odjezd byl opět takový mile český, nadlábli jsme se tetiným štrůdlem, zapili to pořádně matonkou a hledali výjezd z garáží. Po zaplacení lístku, jsme zjistili, že jezdíme stále dokola, a začalo nás polévat horko. Sami ve velkoměstě, přeci jen z vesnice. Prosím vás, až budete někdy v podzemních garážích na německy mluvícím území, tak hledejte nápis Ausfahrt, pro ty, kdo neumějí číst, tak.... vlastně, to byste nemohli číst tento text. Takže Ausfahrt. Prosím vás římská dvě. Nepanikařte, když se před vámi u Ausfahrtu objeví zamčená rolovací vrata. Nepanikařte. Prostě se jako trubky potupně zeptejte kolemjdoucího Rakušana, a ten vám poví, že ty vrata mají pravděpodobně fotobuňku, takže stačí autem popoject k nim a ony se samy otevřou. Prostě to nechte na nich a důvěřujte letopočtu 2013.



Nazpět se žádné drama na silnicích nekonalo, Wankl si pěkně předl svou a my se okolo jedné ocitli na výchozím bodě, tentokrát ve tmě a ztichlé ulici, před cukrárnou Anga ve Znojmě. Abychom roztřesení z auta nešli hned spát, tak jsme ve sport baru dali ještě vyrovnávací nápoj, a teprve pak se odebrali svorně na kutě, každý naplněn svými zážitky.

Jaký je Satriani a jeho koncerty? Je spousty kytaristů a mezi jinými si vážím obrovsky Zakka Wylda, a Van Halena. Chtěl bych hrát jako oni. Ale oproti Satrianimu, jsou to prostě burani. Wylde, špičková technika a rychlost a sóla mají hlavu i patu, ale prostě to jeho flusání a potom když s ním jsou rozhovory, drží věčně flašku piva a mluví fakt ňákým vesnickým přízvukem, v tomto je buran. Van Halen, pro mě větší vzor než Hendrix, ale prostě je to křupnutej feťák, což mi prostě na něm jako člověku vadí. Satriani je kultivovaný a procítěný umělec a naštěstí to umí dát do tvorby. V rozhovorech s ním jde vidět, že je inteligentní. Když někomu sedí tvrdá rockovitost Wylda a Van Halena, proč ne. Já si raděj daleko raději poklábosím s inteligentním Satrianim. A navíc vypadá jako já.

Co chcete čekat od jeho koncertů? Jelikož jsem byl před měsícem na KISS, mám před očima srovnání zcela protichůdných hudebních pólů. Kiss jsou hudba pro oko, pro koho je hudba spojena s vizuálním vnějším zážitkem, užije si Kiss maximálně. Pro koho je hudba jakési vnitřní usebrání a vzepětí duševně duchovních mohutností, volí Satrianiho. Satriani je mimozemšťan, který nedbá vnější skořápky a pouští se rovnou do podstaty hudby samotné, které vychází z hlubin samotného existování. Svou lidskou emocionalitu pravdivě vtěluje do tónů, melodií a harmonií své hudby. Kiss jsem si velmi užil a bavilo mě to, ale nemusel jsem na koncertě přemýšlet, prostě mě tam postavili a bavil jsem se. Satriani nutí citlivé posluchače k jakémusi vnitřnímu luxování, které naopak nemusí bavit povrchní posluchače Kiss. Kiss bylo skvělé, ale přeci jen mé vnitřní rybí ustrojení ryby se kloní ke kontamplativnějšímu ovšem místy velice melodicky chytlavému a rozhodně nenudnému Satrianimu. A kdo chce tuto kontemplativnost dotáhnout k dokonalosti, jistě si nenechá ujít zářijový koncert Steva Vaie, který je na mě ovšem již silná káva. Experimentální rock, propojený improvizacemi, místy připomínající jazz, ne děkuji, na tuto hudbu ještě nemám.

Chci Vám, drazí mí přátelé, Jituško a Franku, poděkovat za reprezentaci na jedničku dvakrát podtrženou, ale hlavně, že jste tam prostě byli. Myslím, že naše výprava měla z hlediska pozemské harmonie a toku dějin velký význam. Věděli jsme o ní jen my, prostě typicky božské propletení věcí velkých a úplně těch malých až nicotných.



Mistře, děkujeme, příště zas.



Milan Šťáva



Ve Znojmě, pátek, 5. července 2013