Freedivingové dobrodružství na Maltě v září 2009, aneb cesta do freediverovy duše

Úvodem
Než zde začnu popisovat samotnou cestu, chci stručně říci, jak jsem se dostal k freedivingu. Bylo to v Chorvatsku v roce 2006, kdy jsem se v plavkách, obyčejných ploutvích a brýlích dokázal dostat do 15m. Tento můj výkon mě natolik nadchl, že jsem se začal o freediving zajímat, prohluboval si znalosti a rok nato jsem si v Chorvatsku udělal kurz level II (max. do 40m) pod školou FIT, kurz vedl David Čani, strůjce a organizátor rekordů Martina Štěpánka.

Vlastně vzpomínám, že hloubky mě přitajovaly odjakživa. Jako dítě jsem se strašně rád potápěl a s tátou jsme vždy testovali, „jestli ještě došáhneme“, tedy na dno, vždy jsme šli s nohama napřed, nádech na hladině a pomalé padání. Zkoušeli jsme to všude, na rybníce v Milíčovicích a nejraději na Vranovské pláži, kde terén jen pozvolna klesá, takže ještě daleko od břehu jsem dosáhl dna a říkal si, jaký jsem borec. Nejraději jsem měl ono padání do neznáma, a pocit z toho, že jsem to dokázal- vše z toho mi zůstalo do dneška, i když to padání do hloubky víc.

Po kurzu jsem měl touhu se zlepšovat, což nakonec úspěšně vyústilo na Maltě letos v září, kde jsem překonal hranici 60m. Vzpomínám na mojí první čtyřicítku, jak uspěchaná a zbrklá byla, nicméně odolávala až do letošního září, tedy cca 2 roky. A musím říct, že cesta k 60m, ony dva roky, byly velmi zajímavé. Můj freedivingový rok 2008 byl spíše ve znamení rozkoukávání, tápání, hledání, chyb, zbytečného přemáhání se. A i když jsem v tomto roce stagnoval, zkušenosti to pro mě byly. Začátkem sezóny 2009, tedy někdy časně zjara, jsem si díky těmto zkušenostem začal budovat jinou cestu k freedivingu, stavěnou mým potřebám, a zejména respektující mé tělesné i psychické danosti, které, jsem toho názoru, je třeba u každého jednotlivce respektovat, což platí i pro lidské aktivity mimo freediving a pro dobře zvládnutý freediving jsou zvláště nutné.

Tedy na začátku sezóny 2009, mající na mysli nepříliš líbivou sezónu 2008, jsme si vzpomněl, co bylo pro mě na začátku na freedivingu tak hezké a fascinující. Byl to pocit klidu uvnitř, který jsem měl, vzpomněl jsem si na všechny ty hezké ponory, které nebyly přepínané, kdy mé tělo v klidu vyplavávalo k hladině. Na druhou stranu jsem si vzpomněl na rok 2008 a na často přepínané tréninky v domnění, že když se teď potrápím, je to dobrý trénink, že když např. budu každý den odolávat kontrakcím a nepříjemným pocitům, že v konečném důsledku déle vydržím pod vodou. Jenomže takhle to u mě prostě nefunguje, a myslím, že to takto funguje jen u velmi odolných jedinců, a těch je daleko méně mezi freedivery.

Jsem toho názoru, že všechna ta nastavení, která tělo během apnoe dělá, a o kterých se dozvíte na kurzech, kontrakce, blood shunt, bradykardie, LOMC, apod. dělá sice tělo přirozeně a proto mu to neubližuje, jsou však stresující pro psychiku a pro freedivera. Když budete mít běžecký trénink a sděláte se několikrát týdně do mrtva, tak vám to bude po krátkém čase velmi nepříjemné, a bude vás to štvát (jeden z důvodů, proč se obecně doporučuje tréninky měnit), jenomže všechnu tu nepříjemnost budete podstupovat za přístupu kyslíku. Zatímco ve freedivingu se vám toto vše děje bez přístupu kyslíku a to je pro tělo, a následně zejména pro psychiku veliký rozdíl. Velice snadno si můžete přivodit psychický blok k freedivingu, o čemž jsem se mohl sám přesvědčit (naštěstí bloky u mě netrvaly dlouho, ale mají vliv na celkový přístup k freedivingu). Zkrátka je třeba si uvědomit sebe sama, vnímat své pocity psychické a tělesné a přestože existují jisté zásady i pro freediving, přizpůsobit tyto sám sobě.

Dýchání je pro člověka zcela zásadní tělesný pochod, a já zadržování dechu vždy přirovnávám k zadržování močení. Zkuste zadržovat moč i když se bude nutkání stupňovat, zkuste to takto dělat pravidelně, do nepříjemných pocitů, stane se to, že místo, abyste si na tyto nepříjemné pocity zvykaly, adaptovaly se na ně, tak máte neuvěřitelnou touhu po tom, tyto nepříjemné pocity nemít, zbavit se jich. Protože to je jen teoretická úvaha, tak to vyřešíte tak, že to přestanete dělat, přestanete moč nepřirozeně dlouho zadržovat. A podobně to může být u některých lidí pro lidské tělo a psychiku s apnoí. Pokud se takto budete denně přemáhat a podrobovat vaše tělo takto nepříjemným pocitům, pravděpodobně od toho brzy utečete. Alespoň mezi freedivery neznám žádného, který by po maximální statice lezl z vody na hranici blackoutu a řekl: teda vždy když jedu s dechem takto na doraz, tak mě to maximálně uspokojuje.

Samozřejmě, jsou chvíle, kdy je třeba jít na doraz, jako závody, otočka v hloubce.

Ale výše uvedeným chci vyjádřit přesvědčení, že cesta k dlouhým pobytům pod vodou nevede skrze vypjaté apnoe v klidu nebo pohybu vedené do maxima, kdy tělo i mysl neustále drtíme vysokou hladinou CO2 a naopak nízkou hladinou O2 v organismu. Neustále tedy pravidelně, denně. Ano, je třeba u freedivera pěstovat toleranci na CO2, na kyselinu mléčnou, na nízký obsah O2, ale nikoliv znásilňováním tělesným potřeb, resp. pravidelným obíráním těla o kyslík, nýbrž zejména přípravou šitou na míru každého jednotlivce.

Cítil jsem tedy na začátku roku 2009, že je čas posunout své hranice dál. Po vyzkoušení shora uvedeného a zjištění, že tento přístup je u mě kontraproduktivní, jsem nevěděl přesně jak, znal jsem cíl kam se chci dostat, tj. dobré pocity, relax, a přesně tady jsem v roce 2009 začal. Veškeré zádrže dechu provádět jen do prvních nepříjemných pocitů. Začal jsem pracovat na tom, abych prodloužil apnoe časy ve sféře příjemných pocitů. Maximálně jsem vyloučil pro psychiku nepříjemné pocity. Více jsem se uvolňoval.

Přišel jsem při běhání na důležitou věc, věc obecně platnou a přesto mezi sportovci tak nedodržovanou, poslouchat své tělo. Štvalo mě to, že jsem znal sport z té stránky, kdy vás neustále něco honí, pronásleduje, vždy musíte s něčím bojovat, se soupeři a s časem. V roce 2008 jsem běhal, jako Ivan Drago v Rocky IV, kolem hrudníku měřič srdečné frekvence, na pravé ruce hodinky se snímačem, na levé pak stopky pro měření času na km, které mě v podstatě nutily trénink od tréninku zrychlovat. Po každém tréninku jsem si údaje uložil pečlivě do Excelu. Uvědomuji si, že rytmus mému tréninku vlastně udával čas a výkon, srovnávací tabulka pak jasně ukazovala kam se MÁM posunout. Kde bylo v tomto konceptu místo pro potřeby mého těla a mysli, které vlastně je nositelem toho všeho a které teprve nám dává ony výkony? Nikde. A uvědomuji si také, jak všechny tyhle vychytávky moderní vědy i má snaha je nějak kvantifikovat mě víc a víc svazovaly a bránily v posunu. Tělo chtělo jít dále, ale nemohlo, protože v cestě byly vždy nějaké ty hodinky, nebo excelácká tabulka.

Nevím už ani proč, ale rok 2009 jsem začal zcela jinak. Odhodil jsem všechny budíky a začal běhat na pocit. Držel jsem se pocitů příjemna a nepříjemna. Naučil jsem se sledovat pocity, podle kterých jsem věděl, že se blížím anaerobnímu prahu, pocity, které mě od něj oddalují, pocity, které mi na trati říkají: už musíš zase přidat, vychládáš.

Sport na pocit má další úžasnou vlastnost, umožní vám vypnout, nezatěžovat mysl všemi těmi sračkami, které máte na sobě navěšené, když jdete sportovat. Celý váš výkon se paradoxně zjednoduší, cesta k cíli a dobrému výkonu je přímější, kratší, pravdivější a hlavně pak radostnější.

Neznamená to ovšem, že se flákáte. Pro vysoké mety je třeba hejbnout zadkem. Když si zpětně srovnám oba typy tréninků, s hodinkami a bez nich, tak nemůžu říct, že bych si v tom bezhodinkovém ulevoval, naopak vždy mohu zkoušet mé tělo na hranicích, na které se momentálně cítí, takže ty bezhodinkové tréninky byly často velmi krušné. Ale je prostě fajn, když si hranice určím já a mé tělo a ne nějaké posrané, i když kvalitní Timexky. A v podstatě každý takový trénink byl dobrý. Vždy jsem šel na hranici, na kterou jsem v daný den měl. Sami své tělo tak pochválíte a ono se vám za to odmění.



Padání do vranovských hlubin
Jak frustrující pro mě bylo, když po návratu z kurzu, kde jsem udělal 39m jsem se na Vranově zanořil jen do 25m, což se mi podařilo jednou a pak jsme to na podzim 2007 již vzdal. Když jsme hovořili o plném respektování svých pocitů při tréninku, můžeme se teď přesunout do vody, kdy jsme odstartovali u lana na Vranovské přehradě. Rok 2008 byl nemastný neslaný, veden především snahou dostát objektivnímu výkonu, hloubky, metrů a časů a nerespektováním subjektivních pocitů, které jsou ve freedivingu naprosto podstatné.

V roce 2009 jsem to obrátil a začal právě se svými pocity a sám sebou. Stále jsem se držel toho, že chci maximalizovat svůj pobyt pod vodou v příjemné fázi a jakmile začnu mít nepříjemné pocity, jdu z vody ven. A co se stalo? Najednou se mé warmup ponory dostali ke dvěma minutám, o kterých jsem si předtím jen snil, ba co víc, dostal jsem se na časy kolem 2:30, a to vše v naprosto uvolněném stavu, bez kontrakcí, negativních pocitů. No, možná, že jsme kontrakce měl, ale dokázal jsem se tak uvolnit, že jsem je prostě subjektivně nepociťoval. Visel jsem na laně hodně dlouho, a pak se pomalu vydával na cestu zpět, nevzpomínám, že by v tomto roce byl na Vranově nepříjemný ponor. Jezdili jsme dále od chaty a čím dále, tím hlouběji. Znám tam místo, kde je 38 metrů, což bylo velmi blízko osobáku. Před Maltou jsme potápěli u lana asi pětkrát a vždy s parádními pocity. Poslední ponory jsem si vyrovnal svůj osobák 39 metrů a dotknul se dna přehrady, bez pakování. Z jara roku 2009 jsem i překonal osobák v dynamice a udělal s ploutvemi 112m.

Rok 2009 byl zkrátka v přípravě vyjímečný. Bez poslouchání vlastního těla a pocitů to ve freedivingu nejde a nejen ve freedivingu.

V červnu, kdy jsem byl stále ve Znojmě sám, kdo má neopren, jsem se rozhodl, že když už mě freediving stojí v tréninku tolik úsilí, musím i investovat a rozvíjet se a tak jsem vyrazil na tréninkové setkání na jednu z nejhlubších lokalit Barboru u Teplic, 300km od Znojma, sice pálka za benzín, ale neva, Byl tam Martin Zajac, který vedl také kurzy a chtěl jsem se prostě trošku zapotápět mimo Znojmo. Dověděl jsem se tam o Maltě, kterou Zajko pořádá, a taky Radek Veverka mi říkal, že v červnu jedou do Egypta, asi za patnáct tisíc. Delší dobu jsem uvažoval, že bych měl zajet na nějakou tréninkovou akci na moře s profíky. Malta byla o 10 tisíc dražší, a do Egypta jsem chtěl vždycky jet, na druhou stranu mě čtyřicítky už nestačily a chtěl jsem se naučit techniku větších hloubek, takže asi po týdnu jsem se rozhodl pro Maltu. Zajko mi, pokud pojedu, nabídl zdarma konzultaci u něj v Berouně, co a jak cvičit a procvičovat na vyrovnávání tlaku. Další náklad, ale věděl jsem, že bez něj se dál neposunu, takže v srpnu si to opět můj Forman šinul po dálnici na Prahu, kde jsme s Martinem probrali na bazéně přípravu na hloubky. Veškeré investice se vyplatily.

Znám se za ta léta sportu, co mi vyhovuje a jak se připravit. Zvolil jsem pětitýdenní přípravu. Na začátku jsem věděl, jak budu postupovat a na co se postupně zaměřovat, ale většinou jsem si naplánoval jen týden dopředu, zůstal jsem věrný své taktice, na prvním místě jsou pocity za každou cenu.

Týden –5 až -1
A protože vím, jak vypadá trénování na freediving, vím jak poslouží, a taky proto, že za Maltu jsem vypláznul přes 20 tisíc :-), a taky jsem cítil, že to je přesně ta akce na kterou chci jet, tréninková, pod zkušeným dohledem, v moři s krásnou viditelností, chtěl jsem se na akci připravit co nejlépe, maximálně, a teď vím, že se mi to přesně podařilo a že do tréninkových příprav jsem dal maximum.

Naordinoval jsem si tréninky tak jak se znám, první týden intenzivní, ale tak, aby si tělo postupně na zátěž zvykalo, hlavně běhání a trošku kolo. Další tři týdny pak velice intenzivní- běh, kolo a postupně jsem se přesouval ze souše do vody. Což se mi nechtělo, ale musel jsem dát na slova M. Zajace. Přece jen raději trénuji za přístupu vzduchu i když hodně intenzivně, než bez něj. Běhal jsem nejdříve velice intenzivně 10km, kde prostředních 7km jsem běžel konstantním tempem, na hranici nepříjemnosti- rozvíjí to dlouhodobou intenzivní zátěž, tedy tak, abych dlouho vydržel intenzivně plavat bez dechu. V dalších týdnech jsem změnil běhání na úseky. Volně- sprint- volně- sprint- to rozvíjí kardiovaskulární soustavu, srdeční sval, protože se mění intenzita zátěže, a rovněž toleranci na vznikající kyselinu mléčnou ve svalech. Tréninky ve vodě jsem pak vedl dle ruské rekordmanky Molčanové, tedy např. nádech každé páté tempo a další specialitky. Tento typ tréninku už nebyl zaměřen tolik na kardiovaskulární soustavu jako spíše šlo víceméně o freedivingový trénink rozvíjející tolerance na CO2, O2 a kyselinu mléčnou, schopnost svalové práce pod sníženým obsahem O2. To byly strašný tréninky. Dělat je každý den, tak po měsíci jsem psychicky odrovnaný. Ale myslím, že svůj význam měly, nehledě k tomu, že jsem brzy pozoroval výrazná zlepšení. Do toho všeho jsem se kdykoliv jsem byl na bazénu snažil dělat negativní ponory, dělat strečink, abych zvýšil flexibilitu bránice, hrudního koše a rovněž jsem u toho cvičil techniku vyrovnávání tlaku na velké hloubky. Toto se velmi vyplatilo. Jel jsem kvůli tomu za Martinem do Berouna 230km tam, 230km zpět, kvůli 45 minutám tréninku a ukázkám co a jak dělat, ale byl jsem rád, bez těchto cvičení a průprav bych se do hloubek pod 40m vypravit nemohl.

Jediné, co mi chybělo byly statiky. Týden před odjezdem denně jednu maximálku, výrazně to pomůže psychice a opět zvýší výdrže pod vodou spolu s tolerancí těla na CO2.

Cítil jsem se na potápění perfektně připraven, jako dosud nikdy předtím, odjezd se blížil, vše vycházelo.



Týden 0
Víkend před odjezdem probíhalo tradiční vinobraní, kde jsem jako každý rok nesměl chybět v průvodu jako host krále, a já se jen modlil, abych nespadl z koně. Stejně jsem byl odhodlán jet, i kdybych měl pohmožděnou nohu, tak bych se jen přitahoval za lano rukama, což mě poslední dobou stejně nejvíc baví. Bujaře jsem hrál svoji roli štědrého šlechtice a rozhazoval lidu čokoládové dukátky a připravoval tak cestu králi.

Asi z toho řevu, který jsem musel během průvodu vykonat, a kdy jsem cestou na tribunu skoro přišel o hlas, tak tedy možná tou rezonancí se mírně probudila dosud nenarozená devítka vpravo dole. A v neděli, když komedoši pod mým panelákem balili autodrom, jsem si uvědomil, že se mi v těch místech cosi jakoby zanítilo. Pln optimismu ze skvěle probíhajících příprav jsem tomu ale nevěnoval příliš pozornost. Mezitím se i počasí trochu zhoršilo, vzduch chladnul, já se k moři ostříhal, den D se blížil.



Den –2 a –1
V den –2, ve čtvrtek, už mi nemohlo uniknout, že přechodná tělesná slabost se nelepší. Měl jsem ještě ve čtvrtek plánované přípravné ponory na bazéně, aby flexibilita hrudníku vydržela, ale nic už z toho nebylo, naposledy jsem byl ve vodě v úterý. Už ve čtvrtek jsem věděl, že z té slabosti už se nedostanu, jen jsem nevěděl do čeho se ona slabost vyvine.

V pátek ráno se ukázalo. Protože jsem letěl poměrně daleko a navíc ne na souš, ale na loď, nechtěl jsem nechat nic náhodě a zašel k lékaři. Ráno jsem otevřel v posteli oko, a po krátkém ohledání zjistil, že na mě něco leze, něco se o mě pokouší, a cítil jsem, že to není ledajaké nachlazení. Začal jsem výrazně pociťovat mandle.

Moje lékařka byla na dovolené, tak mě sestra poslala na příjem. Byl tam super mladej kluk, prohlídl mě, vzal mi krev, natočil EKG, vše OK, ale diagnostikoval Tonsillitis acuta (asi angínu?). Vše jsem mu zjevil, jak trénuji, jak se chystám trhat rekordy a že mám obavy, aby mě nemoc na lodi totálně nesložila. Lékař předepsal antibiotika (Ospen), prý lehká, a že pokud se mi to zhorší, mám je začít brát, 3x denně, 5 dní (to je pátek, sobota, neděle, pondělí úterý), a že jsou i na teplotu a horečku.

Poděkoval jsem mu a vydal se do práce a přemýšlel co tedy nastane. I když to byla v tu chvíli čára přes rozpočet, pořád jsem to bral sportovně a optimisticky, protože sil ve mně bylo dost. „Když antibiotika nevezmu, tak se mi to vrhne do horních cest dýchacích, dutin, budu zahleněnej a nevyrovnám tlak ani ve dvou metrech. Na druhou stranu antibiotika zaberou a s dutinami a tedy vyrovnáváním tlaku mě nic takového nečeká“, uvažoval jsem. A protože se mi neulevovalo ba naopak, rozhodl jsem se pro pětidenní kůru s antibiotiky, která jsem naposled bral na gymplu. A s odstupem času mohu snad říct, že to bylo moudré rozhodnutí. Celou dobu až do úterka jsem měl bezpečně dutiny průchozí.

S jakou úlevou jsem každý prášek polkl, byl velký a měl takovou příjemnou citrónovou příchuť, alespoň do chvíle, než se v puse rozpustil příjemný aromatický obal pilulky. Ale ještě nebylo vyhráno.



Den 0- den D
Den odletu byla sobota, z Vídně v 16:05. Ráno jsem dobalil poslední věci a byl jsem jako by mě vpletli do kola. Oproti pátku výrazné zhoršení, pokles energie a optimismu. Fakt mi bylo mizerně. Stále jsem nevěděl, do čeho se nemoc přetvoří a to mi vadilo nejvíc. Kdyby člověk věděl, že ho na dva dny složí horečka a pak to bude dobrý, tak to nevadí. Ale já byl pořád ve stavu, kdy jsem nevěděl, co se z toho vyvrbí. Udělal jsem ve městě poslední nákupy a zašel k našim na domluvený oběd. Vím, že mamka pořád mluvila, ale mě to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Nemoc mnou cloumala a já byl s rozumem v koncích. Odjezd na letiště byl za dvě hodiny, zavolal jsme Zajkovi, který byl tou dobou už v Mnichově, navrhl jsem, že si přeložím let o dva dny, ale to by pro loď a její členy bylo téměř denní zpoždění, kdyby se pro mě měli vracet na letiště. Mamka mi dodávala odvahu, pojištěný jsem byl, takže jsem se nepříliš odvážně rozhodl, že pojedu. Čekalo mě asi desetihodinové putování, nemocný, do neznámých krajů, na neznámé místo. „Loď čeká v Msidě, molo M, úplně na konci, nikdo ať mi nevolá prosím“, přišla smska od kapitána Vaška. Hm, tak tohle bude opravdu dobrodružství, když jsem házel bágly do naší fábky, jeli se mnou můj brácha a taťka, mamka zůstala doma jako záloha, kdyby kikslo auto.



Letiště
Wiener Flughafen, asi 100km od Znojma, lepší než se štrachat do Prahy nebo Mnichova. Dorazili jsme s dostatečným předstihem, bágly jsem musel načekovat inovat :-), nebo jak se to blbě z angličtiny počešťuje, prostě nahlásit k odletu. A přišla rána, ze které mi spadla čelist.

Na letence stálo, že max. 20kg na osobu, říkal jsem si, že mám asi kapku víc, vždyť jen olov bylo 6kg, a že těch pár Euro za nadváhu doplatím, vždyť jsme evropská unie, kde se dbá na zájmy každého jednotlivce, že? Dám své dva bágly na váhu: „Ein Moment bitte, ja Sie wissen, dass Sie maximum 20kg bringen keonnen, das ist 240 EUR extra, bitte“, vyvalil jsme oči. 240 éček za nadváhu, to jsem mohl rovnou koupit letenku i bráchovi. Říkám jí, to nehrozí, a začal jsem likvidovat nadváhu, všechny ty „nezbytné“ věci šli pryč- dvě olova, spacák, osuška, joňťák, sachariďák, nabíječka na baterky, baterie do lampy, pití, jídlo, oblečení…..zbytek oblečení jsem narval do příručního zavazadla do letadla. Zvládl jsem to, Redukce báglů na 20,5 kg, nad čímž hodná Rakušanka mávla s úsměvem rukou. Taťka s bráchou se domů vraceli s více než deseti kily vyházených věcí, ještě, že jsem je tam měl. To horší to měl borec za mnou, taky Čech, taky mu zjistili nadváhu, jenže ten s sebou nikoho neměl, komu by to dal. Tak to nějak zredukoval, ale i tak platil přes 100 EUR poplatek. Řekli byste to? V 21. Století, kdy první člověk stanul před desetiletími na měsíci stále dřou obyčejného člověka z kůže? (No to je na jinou diplomovou práci:-)

Tak tedy rozlučka s našima před branami, a už si to šupajdím do letadla. S sebou jsem si přozřetelně vzal zimní čepici a udělal jsem dobře, v letadle valí klimoška, a mě jedinému je dobře na hlavu :-). Když jsem v pohybu, je mi fajn, ani nestačím vnímat tu nemoc, když se zastavím, tak mě nemoc dostihuje.

Let probíhá hladce, Air Malta má takový vysouvací obrazovky, na kterých sledujete vše možné, mě se nejvíce líbily průběžné informace o poloze letadla, výšce, rychlosti. Letěli jsme až ve 12km, rychlostí přes 800km/ hod. to je svist, že? Za 2:10 hod jsme měkce dosedli na mezinárodní maltské letiště Luqa, někteří tradičně zatleskali. Bylo 19:05.



MHD Malta
Byl jsem připraven dle bráchových slov, který byl na Maltě se školou přesně před rokem, na „těžký vzduch a dusno, úplně jiný než u moře v Chorvatsku“, ale moc mi to nepřipadalo, možná tam byla trošku větší vlhkost, ale jinak velice příjemně. Byl jsem v kalhotách až do večera. A protože zrovna sprchlo, vzduch byl velice příjemný. Obavu jsem měl rovněž z počasí. Na wundergroundu na Internetu byla předpověď, mraky, možné přeháňky, déšť, mraky, mraky…. slunce ani jedno.

Ale počasí mi v tuto chvíli bylo jedno, Malta je ve stejném časovém pásmu jako my, a za hodinu bude tma, musel jsem se postarat, abych se co nejdříve nalodil, než padne tma a vyjdou vlci na lov….

Ještě doma jsem si zavolal na Maltu. Na netu jsem zjisti, že celou Maltu křižuje jejich autobusová doprava, která vás sveze kamkoliv. Msida je v podstatě druhý záliv ve Vallettě, hlavním městě Malty, i když celá tato oblast je hustě zastavěna a asi celé je to prostě Valletta. Takže nejdříve z letiště osmičkou do Valletty, a pak 62 do Msidy.

Vyjdu ven a tam vidím to, co jsem si vždy přál u moře vidět- palmy. Tak jako u nás máme kaštany, lípy, mají oni palmy. Zmocnila se mě melancholická nálada, a byl jsem šťasten. Honem jsem vyhledal osmičku a nasedl do ní. I z báglem to stálo 82 centů, to je dobrá cena, ne? Brácha mě upozorňoval: „Vem si drobný, Malťani nevracijou.“ Měl pravdu. Řidič mě natáhl o 18 centů :-/

Kdybyste viděly jejich busy. Jsou prťavý, vnitřek, jak kdyby to vyráběl maltský důchodce někde na koleně. Nejlepší je zvuková signalizace řidiči- natažený provaz od konce busu na začátek, a končí nad hlavou řidiče zvonkem co máte doma. Zatáhnete a kladívko udeří do zvonku, jednoduché:-) Ale já komfort nepotřebuji a tyhle jejich autobusy mají svoje kouzlo a mě se líbily. Akorát jsem chtěl zavřít okénko, protože mi fučelo na kedlubnu, ale prostě to bylo nějaké zaseklé.

Oběma autobusy jsme jel asi hodinu. Po cestě přistupovala maltská omladina, jeli do města, na diskošky, bavit se. Mluví mezi sebou maltsky, i když další úřední řečí je angličtina, se kterou se bez problémů domluvíte a i nápisy jsou anglicky. Je bezva, že Malťané jsou křesťané. I když spíše vypadají jako muslimové. Jsou nám o to blíž a jsou velice přátelští a ochotní. Malťanky jsou krásný, co vám mám povídat. Historicky se o Maltu pralo mnoho národů, což se podepsalo nejen na maltštině, směsici snad turečtiny, arabštiny, italštiny a francouzštiny, ale i na domorodcích a také ženách, ze kterých září italský temperament, jižanská mořská krása, ostré výrazné rysy tváře, a místy až bájný mytologický půvab.

Osmička dojela na místo, stíhám vnímat hlavní nádraží ve Vallettě, kde uprostřed je kamenná kašna a už nastupuji do 62. Řidič mi tentokrát vrací přesně a slibuje ne příliš přívětivě, že až budeme v Msidě v marině, dá mi vědět.

Zanedlouho vystupuji a konečně vidím moře, spoustu lodí, jsme na místě, teď ještě najít náš katamarán Vallhalla a molo M. To už je tma a začíná pršet. Chlápek na lavičce mlží a říká, že jsem tu blbě, a že musím kamsi 35 minut pěšky, to se mi ale nezdá, a tak se jdu schovat do místní autobusové zastávky, kde čtyři starší Malťanky zaujatě švitoří. Poklepu jedné z nich na rameno, ta se otočí a zatahá druhou za ruku, tahle je retardovaná, dovídám se od její sousedky. Zbývající tři mi ochotně radí, jak najdu molo M. Zajímají se odkud jsem, „áá, Československo, to znám, tam jsem byla v Českém Krumlově a v Kutné Hoře“, jsem rád, že zde nejsem úplný cizinec.

Asi za deset minut, a po jednom nasměrování od místních přicházím k molu M. Uf, mise přesunu splněna, cíl zlikvid.....eh, tedy chtěl jsem říct, nalezen :-) To už mi jde posádka naproti, abych se honem otočil na lodi, že jdeme do restaurace na večeři, je asi půl desáté. Je mi celkem fajn, antibiotika už začala zabírat, působí i příjemný mořský vzduch, změna prostředí zafungovala také. Je nás 9, desátý Martin Zajac, 11. Kapitán Vašek. Jdeme na jídlo bez kapitána. Tady mají Malťané velké mínus. Brácha říkal: „Malťani jsou děsný lemry v restauracích“, bohužel nekecal. Všichni kolem nás, i ti co přišli až po nás už jedli, jen náš stůl nic. Po několika urgencích donesli objednané. To už jsem bral svůj prášek a my se vrátili na loď strávit první noc v kajutách i když dnes ještě v klidné marině. Před našim molem ve vodě bylo hejno prvních rybek třpytících se v měsíčním světle. Tyhle mořský se hejbou úplně jinak než naše. Taky podle toho poznáte, že jste prostě u moře. Kdosi ukázal na malou průhlednou medúzu s dlouhými čtyřmi chapadly. „To je vona“, řekl. „Jaká vona?“, ptal jsem se. „No, čtverhranka. Nejjedovatější tvor v moři, žahne tě a už se neprobudíš“. Říkám si: „No, teď bych nechtěl, aby mi sklouzla noha do vody“. Ale nedávno jsem to viděl na saťáku a čtverhranky přece ve Středozemním moři nežijí, ty jsou v Austrálii. Dodnes si ale nejsem jistej, jestli si ze mě vystřelili nebo ne :-) Pod tíhou únavy, nemoci, vzduchu, a taky toho, že jsem na místě a má mise dojezdu byla splněna, se mi na duši i na těle ulevilo. Vědel jsem, že už mi bude jen líp, a že nemoc už zapustila své kořeny a že teď potřebuje jen čas a péči k uzdravení. Rozhodně ale tahle naše čtverhranka dala tušit, že nás na Maltě čekají pěkná dobrodružství.

Směr naší týdenní plavby. Start a cíl je ve Vallettě

Den 1 neděle
Ráno mě vzbudily motory. V telefonu jsem prosil Martina ať mi dá nějakýho nechrápače. Spal jsem s Vildou, který díky délce dostal prostornou kajutu. Slovo „prostorný“ je však v útrobách 12m katamaránu velmi relativní pojem. Veškeré obytné útroby najdete pouze v obou plovácích. Realita prostoru na lodi zcela předčila mé představy. Ovšem v negativním smyslu. Podlaha naší kajuty měla sotva metr čtvereční. Dvě malé skříňky, dvě okénka na boku, jedno ve stropu. Tvar postele se zužoval, spolu se zužujícím plovákem lodi. WC a sprcha v jednom- bezva výmysl. Jdete vykonat potřebu, klidně. Jdete se sprchovat, klidně, nohy máte umístěny skoro na stejném místě na podlaze, akorát si k tomu pustíte sprchu. Vše je z plastu, a dřevo je na vodu připraveno. Pak akorát ručně zapumpujete u WC, kde buď splachujete, nebo jen vysáváte, koloběhem je mořská voda, výkaly jdou do moře. V případě sprchy zapínáte čerpadlo, neboť hladina sprchy je pod hladinou moře.

Jinak jakožto poměrně milovník přírody jsem byl překvapen, co vše se do moře oficiálně háže, samozřejmostí jsou zbytky jídla, ale i slupky od banánu, kosti, dokonce papírky když se vysmrkáte, vše šlo přes palubu. Odvážlivci chodili na velkou přímo do vody, ale jen první dny. Já to chtěl taky zkusit, ale už jsem se k tomu nedostal, poté, co dva kluky žahla medúza, kterých bylo všude kolem mraky. Byly to velké žluté, s talířem až 30cm, těch bylo hodně a byly patrně neškodné, jak psali v literatuře, a taky jste je nemohl přehlédnout. To horší byly ty malé skoro průhledné s kloboukem okolo 8 centimetrů, ty mají v názvu něco s Portugalskem. A to prý bylo, jak by vás vzali žiletkou a nebo štípla vosa, popisovali oba postižení. Měli tam celkem fleky, fakt jako od žehličky, Škoda, chtěl jsem si vyzkoušet tu velkou stranu v moři :-) Ale malá byla fajn, prostě jste si stoupli na konec plováku katamaránu, která končil hned nad vodou a za jízdy jste vykonali potřebu. Paráda.

Tak tedy motory zabručely a já překonal nemoc i lenost a vyběhl ven. Dnes nás čekal několikahodinový přejezd přes celé maltské souostroví.Maltu tvoří tři ostrovy největší Malta, menší Gozo a mezi nimi prcek Comino. Pak by tam měly být ještě nějakých pár prťavých ostrůvků. Takže my v podstatě vyrazili z jižní části Malty směrem ke Cominu, kde jsme se prosmekli mezi Cominem a Gozem a dál se plavili po jižní části Goza, kde jsme nakonec přistáli na přespání. Martin to vzal jakoby odzadu, začneme vzadu a postupně se budeme vracet po lokalitách do Valletty.

Takže jsem vyrazili z Valletty Msidy a já měl fakt pocit, že jsem námořník. Vyfotili jsme si místní pevnosti a vydali se na moře. I když vždy jsme se plavili souběžně s pobřežím, odhaduji tak 100 až 600m od pobřeží.Tento den se, bohužel, předpověď z wundergroundu.com splnila. Foukal vítr, který zvedal moře, po obeplutí Comina, tedy když jsme se plavili po jižní straně Goza se vlny zvedly hodně. Velké vlny a dlouhé, odhaduji, že mohly mít něco přes dva metry a myslím, že ten den to byly i vlny největší, které jsme na lodi za celý pobyt zažili. Od Goza, ke krokodýli skále a zálivu „záchrany“, kde jsme měli kotvit na noc to nebylo daleko, ale přesto jsem seděl na palubě a sledoval tu masu vody za námi. Je strašný paradox, když jsem si uvědomil na jedné straně bezpečí lodi, to, že jsem závodní plavec, takže plavání mi nedělá problémy, a současně na druhé straně všude kolem kolmé skály, do kterých buší energie moře, a přestože je břeh blízko, prostě by nebylo kam se vydrápat a když ano, asi jen náhodou by kolemjedoucí loď uviděla na skalisku mávající tečku v plavkách. No, raději jsem tyto představy zapudil a pro jistotu zkontroloval, jestli Vašek drží pevně kormidlo. Držel. Nikomu nebylo dobře a bylo mi hůř a hůř, naštěstí se náš záliv objevil a my mohli zakotvit v 10m hloubce, kde jsme byli před mořem chráněni velkou skálou. Přesto jako suchozemci mi nebylo dobře. Loď prostě houpe. Představte si, že jdete na nějakou houpací atrakci ke komedošům, ale nejste tam 5 minut, ale 24 hodin denně. Tak přesně takhle to je. Konstantní neutuchající houpání, a vašemu malému mozečku nezbývá, než si na něj zvyknout. Ano, ke konci jsem si zvykal čím dál víc, a možná, že po měsíci bych to již nevnímal. Prostě asi půldenní cesta z Valletty ke kotvišti byla vyplněna pocity a ke konci spíše bojem s vlastním žaludkem. Ten den tento boj prohrál Vilda, můj spolubydlící, který se od té chvíle rozhodl, že bude nocovat venku. Prý je to fakt děsný pocit. Znáte to, když se vyzvracíte a uleví se vám? Tak na lodi je to prý úplně stejně, akorát se vám uleví jen na 30 vteřin a pak je vám zase stejně blbě. Uf, ještě, že to takhle nemám. Prý někomu houpání na lodi nedělá potíže, někdo si po čase zvykne a další si nezvykne vůbec. Byl jsem asi někde uprostřed, mírně nakloněn směrem k „bez potíží“.

Je volno alespoň pro mě. Kluci jdou do vody na lana, já nejdu, vzhledem k tomu, že včera jsem ještě ani nevěděl, jestli mám jet nebo ne. Potřebuju nabrat síly. Mezi skálami směrem kterým jsme z otevřeného moře přijeli, je pruh, kde naše 10m dno klesá až do 50m, to už má Zajko vyzkoušené. Tam kluci rozbalují dvě bójky a trénují první trénink. Sleduju je z lodi asi tak na 100m. Vlny se moc neutišili, podmínky u lana nic moc, háže to s nimi hodně. Jsem rád, že dávám ještě odpočinek. Ale alespoň jsem skočil do vody na Adama na koupačku (to jsem ještě nevěděl o žahavkách). Koulím očima, protože voda má nádherných 26 stupňů a lebedím si. Tak teplou jsem zažil v Chorvatsku pokud vím jen jednou a ještě k tomu v sezoně v prudkém létě. Pouze voda vzadu v puse na patře má divnou nahořklou příchuť, už vím, to jsou ty antibiotika, kterých jsem prosáklý, normálně to takto nemívám.

Vašek opravuje motor gumového člunku, která Valhalla, tak se náš katamarán jmenuje, po celou dobu pobytu táhne za sebou. Mezitím se kluci vracejí z moře, propláchnutí solí i uvnitř. Vašek nám dáví instruktáž o lodi, Zajko navazuje plánem- vždy dopoledne trénink u lana na hloubkách, odpoledne minimálně jednu šnorchlovačku. Motor je opraven, usazen do člunu a vypravujeme se v něm celá posádka kromě Vaška na pevninu. V člunu pro cca 3 osoby max., nás sedí pět, máme slušný ponor a za asi 150m cesty jsme všichni od šplouchajících vln mokří minimálně od rozkroku dolů. Ale po houpajícím dni konečně pevnina. Kousek odtud je Azurové okno, které když zadáte na internetu, tak vám vyjede na všech vyhledávačích. Jen mě s prominutím sere, že jsem se nenechal s tím oknem vyfotit, když každá trubka má fotky s Eiffelovkou, Sochou Svobody a já zas nic. No neva, prostě jsem tam byl a stál jsme i na tom okně a v době západu a vůbec. Je odhadem asi kilometr od našeho člunu. Po cestě narážíme na zvláštní útvary, jakoby drobná jezírka, která místní všelijak přepažila, aby v době naplnění vodou byla tato dobře využita. V jednom voda byla, dohadujeme se, jestli je to voda dešťová a tak tam lezeme, vody je sotva po kolena. Zaujaly nás černé fleky uprostřed, Odvážný Jirka se pouští dovnitř a já ho následují, Zjišťuji, že z černých fleků jde horko. Později na mapě zjišťujeme, že se jedná o jakési lázně, koupele. Které jsou patrně zatápěny podle přirozených toků spodních vod. Tedy stále se pohybujeme kousek od mořského pobřeží.

Kameny jsou tu poněkud jiného charakteru, než ty chorvatské, které jsou neúprosně špičaté a drsně vápencové. Tyto nejsou tak zcela do špiček, a na pohled jsou přívětivější, i když tvrdé jsou hodně, jsou více do žluta a prostě vypadají celkově tak jižněji :-) Dáváme si čokoládu v bufíku, a vzpomenuv varování mého bratra, místní majitel se jako druhý Malťan ukazuje jako správný počtář a pro jistotu mi nevrací drobné. Je tu dost lidí, Azurové okno je i pro místní něco jako u nás napřáklad Karlštejn, prostě sem jezdí za poznáním, ale také oddechem. Potkali jsme relaxující rodinu, máma s dcerou hráli karty, táta tam byl s dalmatinem. Další rodinná sešlost zapálila na pobřeží velký oheň a dělali pečínku. Místním se prostě moře líbí a jsou za něj rádi.

Bolí mě nohy, fučí velký vítr, a i když je teplo, vítr nepříjemně ochlazuje. Opět mě chrání čepice a šusťákovka. Vracíme se na loď. Čeká nás Vaškovo překvapení jídlo. Tenhle chlap umí vařit a je i hezkej. Kdybych byl na kluky, tak je to můj favorit :-) Vašek vaří celou cestu a to je skvělý, protože láska k freedivingu prochází žaludkem.

Moře se příliš neztišuje, houpe to a ke mně do kajuty jde místo Vildy Zajko, jaká to pro mě čest. On chce otvírat okno, já zase zavírat, tak už to je. Ale zvládli jsme to :-) Přepodvěd na zítra je špatná, vítr a vítr. Trénink bude dle počasí a já to už zítra půjdu zkusit. Nic od toho nečekám, jen poslechnu mé tělo, co bude říkat za pocity. Musím opatrně, mám antibiotika.

Dwejra Bay, naše první nocležiště a cíl mnoha Malťanů

Den 2 pondělí
Probouzíme se v zátoce Dwejra Bay, našem kotvišti. Otevřené moře je o něco klidnější, slunce svítí a zamračená předpověď se zatím naštěstí nevyplňuje. Houpe to trošku míň. Někteří se ládují snídaní, byť lehkou, ale já jdu do vody úplně na lačno. Vím, co jen trošku naplněný žaludek udělá s bránicí, ponory jsou pak nepohodlné, protože žaludek tlačí na bránici a ta se nemůže uvolnit, má méně místa. Začínáme nezbytný strečink. Já si jedu to svoje, trvá mi to asi tak půl hodinky. Letos jsem si zvykl na kratší strečinky, prostě mi to víc vyhovuje, než se minuty drtit v soustředění. Na konci procvičit bránici a jde se do „gumy“.

Budeme na rozhraní zátoky a otevřeného moře tam jak včera. Vypouštíme dvě bójky, na jedné je větší hloubka 50m, je tam Zajko, Jirka a Pavel. Na další jsme já, Luboš, Petr a Vilda.

Jaké to asi bude? Antibiotika, ty prášky, které jsem první dva dny tak rád přijímal mi začínají vadit, dáte je do pusy a cítíte tu odpornou chuť, do toho všeho houpání. Oblékám se do neoprenu a mám v hlavě klid a jsem uvolněný. Můj hrudník a bránice jsou z přípravných tréninků flexibilní dokonale. Je mi fajn. Jedinou obavu mám, jak tělo a srdce zafunguje v hloubce, v tlaku, když mám v sobě ty blbý prášky, takže raději beru úvazek a připínám se každý ponor na lano. Dorážím na bójku, kde kluci už jedou ve třech kolečko. Přidávám se. Vlny pěkně hází, ale vůbec mi to nevadí. Všude kolem je spousty medúz, jsme jimi obklopeni jako těmi vajíčky z Vetřelce. Jsou takový velký žlutý, mezi nima občas ta malá žahavá potvora, ale jediné místo, kde nás můžou dostat je obličej, nebo ruce a nohy, kdo je bez rukavic a ponožek.

Rozdýchávám se a dávám si warmup ponor. Sjedu si pěkně pomale do menší hloubky, pověsím se za lano, a čekám. Nahoře to háže, ale dole až na škubající lano klid a mír. Jsme rovnou na rozhraní, kde se naše plocha kotviště láme a padá do hloubky. Druhou bójku s klukama není přes vlny vidět, přestože je kousek od nás. Visím si tak ve hloubce. Maltské moře je jiné ve srovnání s Chorvatskem. Chorvatsko má nádech mírně do zelena, mírně a viditelnost letos na krku byla tak 15m. Tady je moře jen modré a viditelnost je dnes okolo 30m. Máme spuštěný talíř ve 28m a ten je ze shora krásně vidět. Pořád si visím a stále nic, pocity jsou jako obvykle, bezva, říkám si, můžu to zkusit dál. To mi začínají pocity nádechu a tak se stejně tak pomalu vynořuji u bójky na slunce do zmítajících se vln za klukama. Vydýchám se, ukážu protokol, ukážu že jsem OK. Kluci mě chvílí sledují, tak jak se to má. Ponor komfortní, myslím něco přes dvě minuty. Šlo to dobře, takový komfort jsem nečekal. Vše jde dobře. Po laně se spouští další v pořadí. Jdu se připravit na další ponory. Vše opět pohoda. Pouštím se níž a spadl jsem do asi 21m, ani jsem nevěděl jak. To se vám může stát jedině v modrém uklidňujícím moři. „Je to dobrý, můžu až na talíř“, říkám si. A taky jsem si tam zajel. Až na závaží do 28m. Chvilku jsem tam zůstal. Ve vlnách se pomalu přibližujeme zlomu, protože nejsme zakotveni a já si prohlížím stěnu. Všude kolem je modro. Vracím se nahoru. Další ponory zkouším přidávat, dávám si negativní ponory a FRC ponory, kterou nejsou do takových hloubek, zato zvyšují flexibilitu hrudníku a bránice. 16m FRC ponor, slušný, jsem pořádně zmáčknutej, pro dnešek to stačí. Luboš si dává poslední ponor, je dole, když v tom uslyšíme kolem sebe bzučení motoru, těžko říct, kde loď je, držím se bójky, koukám pod vodu, zvednu hlavu a vidím rybářský člun, asi 20m od nás a jede přímo na nás. Vilda na něj mává rukama, snad nás uviděl, zajel jsem pod vodu, naštěstí člun neměl takový ponor, ale viděl jsem jeho šroub, jak si to švihnul půl metru od naší bójky. Úf, tak to bylo o fous. Kormidelníka nenapadlo, že by na vodě v těchto místech mohli být freediveři, vlny byly solidní, a naše bójka, která nijak výrazně netrčí ve vlnách zanikala. Ještě jsem na ně zamával, že je na vodě další bójka, myslím, že to pochopili, taky něco vyhazovaly, bál jsem se, že sítě, ale asi jen silon s nástrahou. Po minutě to sbalili a přijeli se zeptat, jestli jsme v pořádku. Dopadlo to dobře. Smotali jsme lano do bóje a vyrazili asi na 100m plavbu k lodi.

„Pocity byly dobré, zítra zkusím větší hloubky“, říkám si.

Na odpoledne jsme plánovali šnorchlování kolem Azure Window, na jejich Blue Hole a nějaký prolejzačky pod vodou. Po obědě byl klid na lůžku a pak se Valhalla vydala k Blue Hole, kde jsme udělali výsadek rovnou do vody, a rovnou k Blue Hole. Vlny s náma opět házely, bylo to trošku náročnější, protože jsme museli poslouchat, co Zajko říká o tom jak to vypadá dole, navíc jsme si vzali trošku víc olova, protože hloubky nás čekali menší. Zajko měl navíc i kameru. Seřadili jsme se před stěnou a čekal nás ponor do Blue Hole. Pod námi se valili stěny vzduchu od přístrojářů. Nádech a šup dolů. Stěna se najednou zalomila v 7 metrech a plavalo se chvilku vodorovně, vynořili jsme se uprostřed Blue Hole, prostě ze břehu je toto místo vidět jako jezírko oddělené od moře, ale v hloubce se dá plavat dovnitř i ven. Byli jsme vyvalení, za tak málo peněz (7m) tolik muziky. Blue Hole měla v průměru asi tak 15m a pod vodou směrem do pevniny asi ve 13 metrech pokračovala dál jeskyně. Se Zajkem a s Pavlem jsme měli baterky, tak jsme si tam zajeli, ale pro freedivery vedla jeskyně neznámo kam, tak jsme to otočili. Ten den se potápěl i Mirek, bývalý profesionální Tai boxer. Jenže bohužel neměl v pořádku dutiny a tlak mu to uvnitř blbě potrhal a po vynoření mu dost nechutně valila krev. Měl v dutinách nějaký zákroky, ten je na tom chudák ještě hůř než já. Zpátky to nevzal hloubkou, ale přes pevninu. Takže jdeme zpět na volné moře a na prolízačky. Jdu poslední, přede mnou Pavel, který tu byl už v loni. Souká se do takový malý díry na hraně stropu, tam se musí zaseknout, pomyslel jsem si, už jsem se viděl, jak ho budu tlačit ven, ale po chvilce hlemýždích pohybů je z díry venku. „To musím tak zkusit“ a jdu hned za ním, díra fakt malá, ale krátká, klaustrofobii nemám, jsem zvyklý z podzemí, hledal jsem kudy jít, ale šlo to lehce, snad jen jednou jsem se lehce otřel neoprenem o stěnu a byl jsem venku. Na lodi jsem říkal Pavlovi: „Jsem myslel, že tě odsud budu tahat“. A on: „Klid, tahle je vyzkoušená“.

Asi 50m od Blue Hole nás čeká další atrakce, takových je na Maltě plno, a hned u břehu a v malých hloubkách. Zajko vysílá prvního Pavla. Ten směřuje do skalní škvíry cca v 10m a po chvíli mizí v jejích útrobách, aby se asi za 10 vteřin objevil na druhé straně nahoře. „Tak kdo jde další?“, ptá se Zajko. Neváhal jsem a jdu já. Nádech a po chvíli mě vítá hloubka a malá podélná škvíra ve skále, kam mizím. Kupodivu šířka je celkem příjemná, i když otočit se v ní by vyžadovalo trošku úsilí. Vprostřed se to mírně rozšiřuje a to zase zužuje a to už se ocitám na druhé straně a jdu se nadechnout kyslíku. Ponor asi 50 vteřin. Jdou další kluci a i já si to jdu několikrát za sebou. Při jedné průplavbě jsem zahlédl dole další díru a rozhodl jsem se tudy vydat. Asi v půlce tunelu jsem do ní zamířil, vedla skoro kolmo do hloubky a končila v 18metrech, tedy řekněme o patro níž, než ta první, zanořovací. Projel jsem si ji několikrát i zpět. A uprostřed si vždy uvědomil, jak je ta voda okolo mě čistá. Pro dnešek jsme to ve vodě zabalili, Zajkovi se pořád vypíná vlivem tlaku kamera, tak je z toho nešťastný. Odjíždíme zpět na naše kotviště, kde budeme spát i další noc. Některým to nestačí, a tak se i podruhé vydáváme na Azure Window na pevninu. Opět fučí, i když míň než včera. Kupuji si ve stánku Colu a dávám se s dívkou do řeči, není zrovna svými mírami reprezentativní vzorek Malťanek, ale je milá. Volá svého otce a ten ochotně komunikuje. Všichni tu znají český fotbal a Nedvěda (kdyby tak věděli..:). To už je druhý Malťan, který mi vykládá o lékaři z Bratislavy, kterého si tu každý chválí a zná a na kterého žárlí místní lékaři. Popisuje mi historku, jak jednoho známého bolely varlata a místní ho už připravovali na amputaci a jak náš doktor ho zachránil, prostě i na Maltě se něco děje.

Cestou zpět se zastavuji v kostelíku na kopečku, je malý, ale sympatický a hoří tu hodně svíček, je už tma a já tu symbolicky zapaluju čtyři svíčky, za rodiče, bráchu a mě.

Po včerejší zkušenosti v člunu si někteří na zpáteční cestě nechávají jen tričko, protože to šplouchá dovnitř a jsme mokří všichni.

Večer tedy je nálada dobrá, Vilda bude spát opět na palubě, Mira se rozvykládává a je ho všude slyšet, jeho bratranec Radim se necítí dobře, něco na něj leze. Vašek kapitán s Hankou připravili opět skvělé jídlo a udělali ho dostatek pro všechny. S druhým dnem jsem spokojený nade vše. Antibiotika se mi už zajídají, ale ještě den a něco musím vydržet.

Azure Window- skalnatý výběžek na fotce úpně nahoře (na googlu špatně značeno)

Den 3 úterý- ponor č. 1
Zajko trénuje už dva dny a tak i on to přesune více do hloubek, proto dnes vyjedeme na dopolední trénink opět kousek od našeho kotviště, ale pod námi bude už hloubka 80m. Všude kolem opět modrá čistá hlubina. Hladina jako rozbouřený Vranov, což je na mořské poměry rybník. Rozcvičujeme se opět a jdeme na to. Dnes budu na bójce už se Zajkem a s Pavlem. Chci to zkusit kam až mě to pustí. Poctivě jsem na bazéně trénoval negativky a především vyrovnávání tlaku z pusy, uvolnění bránice, tak si to stejné vyzkouším i teď, ale v hloubce. Opět si beru úvazek kvůli bezpečnosti. Zajko si bere poprvé monoploutev a zaplavovací brýle s čočkami a nose clip. Jsme na bójce tři.

Střídáme se jak je zvykem, jeden potápí, druhý hlídá, třetí rozdejchává. Šel jsem na řadu bez zvláštních příprav. Warmup do hloubky. Krásný ponor tuším okolo 2:30. Cítím se perfektně. Při přípravě na další ponor už to cítím. Pocit že tam musíte, že nemá cenu se déle rozcvičovat a vydýchávat. Začínají mě svírat ruce, začínám být předýchaný. Měl bych dělat ještě warmupy, ale prostě jsem je neudělal. Chci jít do hloubky teď.

Nádech obyčejný přes šnorchl a už si to šinu dolů. Vyrovnávám tlak bez problémů a pěkně pomalu ručkuju po laně. Šlo to jakoby rychle, zavřel jsem oči a vnímal jen sám sebe, a to jak se dobře cítím a kolik mám kyslíku. A skutečně jsem ho měl hodně. Koukal jsem na hodinky, mouth fill dělám ve 30m. Třicítka je tady, všude je plno světla, jako bych ani nebyl v hloubce. Dělám mouth fill, zavírám epiglotis, chytím si lano, zavírám oči a padám, a jen pravidelně vyrovnávám. Jde to samo a úplně lehce. Celý se uvolním, teď už nemusím na nic myslet, ani nic koordinovat, stačí jen padat hlavou dolů. Asi okolo 40m cítím teplotní zlom. Jedu stále dál, normálně bych už to otáčel, ale pro mě nová technika mi umožňuje jít hlouběji. V puse mám stále vzduch na vyrovnání, zatímco plíce se mi mačkají. Vyrovnávání jde krásně. Jakoby v polospánku se najednou přede mnou objevuje talíř. „Dokázal jsem to, po čem jsem po celou dobu mé dráhy toužil, dotknul jsem se 50m hranice. Dávám ruku s hodinkami pod talíř, protože tato hloubka se počítá. Bylo to akorát, akorát jsem provedl poslední vyrovnání. Je mi stále příjemně. Otáčím se, čeká mě namáhavější polovina trati, všude kolem modro, nahoře někde nade mnou tuším hladinu.

Začínám se přitahovat. Ještě stále to jde, i když cítím úbytek kyslíku. Nevím, jsem snad v půlce, a trošku to začíná být nepříjemné, nade mnou ještě spousta vody a už bych byl i rád nahoře, ale stále to není křeč, stále se mi jede relativně příjemně. Jsem nahoře. Pozitivní vztlak mě táhne k hladině a už vím, že jsem to dokázal. Bez větších obtíží jsem se dostal do 50m.. Pokud jsem měl kontrakce bránice, tak jsem o nich nevěděl, asi jsem byl hodně uvolněný. Jsem nad hladinou, vydýchávám se téměř stejně jako když jdu do 20m a dělám protokol. Mrknu na hodinky- 51,2m. Čas 2:24. Ponor bez komplikací. Jsem OK a šťastný. Dokázal jsem to, co jsem chtěl dokázat už dlouho, vlastně od začátku a na co jsem se poctivě a dlouho připravoval, pokořil jsem 50m hranici na jeden nádech. Bez pakování, tedy u mě s cca max. 5,5 litry vzduchu vitální kapacity. Nahoře mi nic nechybí. Odplaval jsem si na odpočinkovou bójku Zajko mi gratuluje. Tuhle hloubku už mi nikdo nevezme. Ani já sám. Dnes už prý potápět nemám, říkal Zajko. Osobák z 39 na 51m, zlepšení o 12 metrů. Bez většího úsilí a s rezervou.

Po mě jde ještě Pavel, ptám se, jestli mu mám jít naproti, ale nechce. Zanořuje se a mizí dole. Viditelnost je obdivuhodná, žluté lano se jako tenká nitka ztrácí ve 30m a proto ten kdo jde nahoru nebo dolů jde z hladiny dlouho vidět. Už vidím Pavla, trvá to nahoru z hloubky fakt dlouho, skáče na bójku a hodně se vydýchává. Hodinky ukazují 53,6m (grrrrr:), ale i on má osobák, super. Dnes byl tedy úspěch.

Graf mého prvního rekordního ponoru 51,2m

Ulevilo se mi, byl jsem při mém stavu připraven na to, že neudělám ani své běžné maximum. A hned třetí den 51m. Uklidnil jsem se a zároveň věděl to, co jsem tušil už při přípravě, že totiž mám na víc. Nevím proč, ale v hlavě mi uvízlo číslo 60m. Ale reálně jsem podle dnešního ponoru odhadoval, že do 55m bych se ještě na Maltě dostat mohl.

Dověděl jsem se na lodi, že kdo má osobák, platí flašku, no tě pic. Opět jídlo, odpočinek a hurá na odpolední šnorchlovačku. Mezitím probíhají horečné diskuze a dialogy. Ústřední postavou je Mirek, kterému koluje v žilách srbská krev, a prostě je ho všude slyšet a mluví otevřeně a upřímně hlavně o sobě. Témata rozhovorů jsou ty nejchoulostivější, jaké si lze představit. Herpes obyčejný, herpes na pohlavním orgánu, thajská masáž, tantra masáž s vyvrcholením nebo bez vyvrcholení, klasická sportovní masáž zakončená orálním sexem nebo bez něj, Thai box, podnikání s mafií, prostě servítky se neberou a je to dobře. Mirek má pronikavý hlas. A jeho styl freedivingu je takový, že zatímco všichni většinou se snaží víceméně pohroužit do uklidnění, používající jógu, meditaci, nebo prostě sami sebe, Mirek si na sebe oblékne short, a s vybavením, stoupne na plovák a před skokem do vody zařve hutným hlasem: „Uuuááááááááááááá“, asi tři vteřiny, u toho zatne ruce, pokrčí se v pánvi, jakoby seděl na bobku a vrhá se do vln. Jak nás všechny pobavil a bavil svými výstupy emocí při freedivingu i na suchu. Jednoho dne jsme v jeskyni, čekáme, než se vynoří dvojice, a já najednou cítím, jak se mi Mirkúv Kugelsack tlačí na moji Arschenholer, jsem v tu chvíli rád, že nás odděluje 8mm neoprenu (moje pětka Mirkova trojka), prostě humor za každou cenu :-) Všem nám tento humor chyběl, když musel Mirek s Radimem předčasně odjet, nejvíc to jeho uááááááááááááá, když jsme skákali do vody.

Odpolední šnorchlovačka byla opět jednoduchá co do hloubek a čekal nás podvodní dóm Cathedral Cave. Bohužel se přesně neorientuju, ale udělali jsme přejezd z Gozza na Comino, kde jsme opět naskákali ke skále a před ní dostali instrukce jak a kam se zanořit. Tedy před námi stěna a my jdeme dolů, někde v pěti metrech opět ve skále zlom a my vplouváme dovnitř. Tentokrát se vynořujeme do šera. Skála má v sobě dutinu v podobě dómu, v průměru asi 30m, kde se vynořujeme a můžeme se normálně nadechnout. Je to obrovská kulatá a klenutá, pravidelná přírodní místnost, asi 7 metrů vysoká. Shromáždili jsme se uprostřed a Zajko nám řekl, abychom se podívali směrem ven. Otvorem, kterým jsme připluli sem pronikalo světlo zvenčí. Lom světla, jeho tlumení, voda- to vše tvořilo kombinaci, díky které měla voda takovou zvláštní modř, jakou jsem ještě neviděl, barvy jako by měly další rozměr- nejen vizuální, ale i zážitku a prožitku.

Na konci dómu pak jeskyně pokračovala, ale strop se najednou hodně snížil a my hlavami téměř bouchali do stropu. Šli jsme se takto podívat na patrně uměle vybudovanou šachtu skálou dolů, asi 20m od dómu. Domníváme se, že šlo o šachtu, kterou na povrchu nabírali lidé užitkovou vodu z moře. Všudypřítomný Mirek totiž nahoře, kam si jako regenerující potápěč vyšplhal (asi 10m), viděl zbytky budov. Nazpět jsme se v dómu zastavili a prozkoumali jeho dno v 5- 14 metrech. Voda opět křišťálová, terén nádherný, obrovské balvany a mezi nimi si klidně plujete.

Byl čas na návrat, i když se mi nechtělo. Proplavali jsme na moře a na loď. Jeden nám chyběl, byl to Mirek, které slézal po skále a zakončil to skokem do vody.

Při přejezdu napadlo kapitána, že bychom si mohli zaskákat za jízdy. Tak jsme zašli na špici a hupsali do vody. Pak padlo téma rychlosti, že totiž Zajo je schopen se přitáhnout v rychlosti 7 uzlů za lano až k lodi. Mirek nevěřil za žádnou cenu. A protože prostě byl dobrý den, tak se vsadili o večeři. Připravili jsme dvě 20m dlouhá lana a dali si rozcvičku. Bylo domluveno, že Zajo skočí do vody, a až bude na konci lana, zvýšíme rychlost na 7 uzlů. Dobrá, začali jsme na pěti a Martin skáče. Byl na konci lana, ale loď má jen 6 uzlů. Už se začal přitahovat, v půlce lana rychlost nabírá 7 uzlů a je to rychlost, kterou normálně nejezdíme, fakt velká. Zajko statečně drží a navíc se přitahuje, voda se mu mocně valí přes hlavu, ale on jede. Trvá to asi dvě minuty a on je u lodi. Vyhrál a Mirek mu platí večeři, pěkný výkon, ale ruce má od lana úplně červené. Normálně se na výkony snažím šetřit, ale protože mám osobák, a chci si to tu užít, jdu taky na lano a nechám si nastavit 5 uzlů. Je to paráda, držím lano v ruce a skáču do vody. Je to celkem rychlé. Jsem na konci lana a voda má pěkný odpor. Mávají na mě, že jedeme 5 uzlů. Začínám se přitahovat. I přes velký odpor a poměrně námahu, kterou musím vyvinout to jde bez velkých potíží. Už se přitahuju notnou chvíli a zjištuju, že bych se měl občas nadechnout. Voda mi valí přes hlavu a já to zkouším vrchem, jde to krásně, vystrkuju hlavu nad hladinu a v klidu se nadechnu, jdu opět na to. Voda mi všude krouží a je to příjemné, i když odpor je taky velký. Čím jsem blíže lodi, tím to jde lépe. Vydržel jsem. Příští rok zkusím 7 uzlů :-) To už bylo odpoledne, my si užili dětských radovánek a sbalili jsme lana. Začaly se bohužel zvedat vlny, přestože bylo stále slunečno. I když jsme byli na jihu, tedy Malta je na úrovni Tunisu, vítr bych řekl, nefoukal teplý, spíše středně chladný, což mi nedělalo moc dobře. Nosil jsem občas i mikinu a zimní čepici, abych si pomohl o to více od nemoci. Dostali jsme se na návětrnou stranu a vlny začaly opět házet lodí.

Ještě nás čekal přejezd na jednu lokalitu, opět prolízačka, jeskyně. Bylo to o to dobrodružnější, když nám Zajko řekl, že v jeskyni jsou jedovatí červi. Byla to pravda, i když jsem se v knize dočetl, že jsou spíše žahaví, něco jako medúzy. Jednalo se opět o prolízačku/ proplouvávačku a šel s námi pod vodu i Mirek. Představte si, jak třeba jste v Macoše, nad a před vámi se klene prostorná jeskyně a vy do ní vstupujete, tak úplně stejně to bylo tady, akorát to vše bylo naplněné čistou vodou. Zanořili jsme se opět u stěny, a dole nás čekala jeskyně. Nejdříve světlá, ale v dáli byla tma a jako první nám Pavel opět ukazoval baterkou, kam se máme vydat, po malé chvíli jsme byli u něj a ocitli jsme se tentokrát na jakémsi podzemním a podvodním kruhovém objezdu, který se dal obeplavat asi tak za 50 vteřin. Po cestě jsme potkali pár červů, tedy vypadali jako spíš masité stonožky s chloupkama, což byla jejich žahadla. Někteří kousci měli několik desítek cm a měli takové nožky a pohybovali se takovým pomalým tempem. Zajko si nás bral jednoho po druhým a dělal s náma pod vodou kolečka, zatímco my ostatní jsme čekali. Úááááááááááááááá, ozývalo se Mirkovo nadšené prožívání freedivingu, pokud teda zrovna nebyl pod vodou a nemohl tak ze sebe nic vydávat. Vstup do jeskyně se mi líbil nejvíc, na dně byl písek, sluníčko hezky svítilo dovnitř, bylo to jako v ráji. Mirek chodil dolů s náma, dutiny mu držely. Jezdili jsme v hloubkách okolo 5m. Vypadalo to jako nějaký jeskynní systém, akorát se slanou vodou. Uvnitř bylo šero ze světla, které sem pronikalo z venku. Byl to už náš třetí dnešní ponor a tak jsme toho měli dost, v řadě jako kačenky jsme podplavali skálu a dostali se na loď. Vzhledem k předpovědi počasí se kapitán se Zajkem rozhodli, že přes noc zakotvíme v marině ve Mgarru, což je přístavní město na Gozu, a zároveň přístav pro trajekty mezi Maltou a Gozem.

Dostali jsme instrukce jak použit lana, kterými ukotvíme katamarán k molu. Klukům spadlo lano do vody při přibližování a zaseklo se do šroubů, Pavel musel do vody, naštěstí se mu podařilo lano uvolnit bez řezání. Pěkně jsme náš domeček připevnili k lanům, měli jsme místo opět úplně na kraji mola.

Pak naproti nám jsme sledovali pokusy němců přistát s velkou jachtou, nejdřív jednoho vysadili a pak vždy udělali kolo a projeli kolen něj a zkoušeli mu házet lano. Povedlo se jim to na popáté, když jsme jim lano chytili my. Chudáci, vypadali jako úplní nováčci, a když parkovali loď, tak prostě nedali zavčas zpětný chod motorů a nabořili do mola. Naštěstí ne moc, ale bylo vidět, že nejsou zkušení.

A byli jsme rádi, že jsme v marině, i když tahle zrovna neměla ideálně postavený vlnolam a proto to v ní dost házelo. Mezitím padla tma a na moři se zvedl vítr a vlny. Kluci si vyzvedli z centra předpověď, zítřek měl být velmi větrný, a my jsme ještě nevěděli, že se bude jednat o nejhorší počasí našeho pobytu.

Večer jsme zašli do města, ale udělali jsme jen malé kolečko a zakotvili v restauraci blízko mariny. Obsluha kvalitní (na rozdíl od těch šneků v restauraci první den), myslím, že to byli taloši, a ti mají vždy kvalitní servis, co se týče gastronomie. Mirek zaplatil Zajkovi večeři a já se plácl přes kapsu, dal jsem si polévku za 6 EUR a druhý jídlo za 14, k tomu vodu. Nad druhým jsem přemýšlel, buď místní specialitu králíka nebo místní specialitu ovci. Mám rád místní věci a rád je zkouším, ovšem nyní byli na výběr dvě. Jirka řekl, že jde do ovce, která nakonec zvítězila i u mě, při představě, že se budu obírat s králíkem. Těšil jsem se na skopové maso, když jsem si je posledně dával, nevím už ani kde, a vlastně si teď nevybavuju, jestli to bylo vůbec skopové, mi to velmi chutnalo, tak proč ne teď a navíc místní specialita. Porce to byla velká, ale volba nešťastná. Zatímco si všichni užívali po jídle nápoje a deserty, já měl na talíři asi tak poslední třetinu celého objemu a pusu k tomu plnou a žvýkal jsem a žvýkal. Šlo prostě o maso pečené v troubě a tudíž tvrdé, vláknité. Navíc chuť, vlastně to ani nemělo chuť Copak jsem přežvýkavec? Ale chápete, můžete to tam nechat, když už jste za to vyplázly 14 éček? Prostě dorazil jsme co se dalo, ale maso, které mezitím pořádně vychladlo se mi už jíst nechtělo a tak jsem to vzdal. Ostatní měli kuře, ryby, které jim před přípravou donesli ukázat. Je na co vzpomínat.

S plnými žaludky jsme se odebrali na loď k nočnímu odpočinku. A před ulehnutím v rozhovoru ještě pozorovali trajekty, jak jezdí 100m od nás, obrovské lodě.

Vítr opravdu sílil, a ve mně sílil odpor k antibiotikům, obrovští pomocníci se proměnili na velké hnusné odporné prášky, které jsem musel vždy co nejrychleji pozřít, jinak se mi z nich zvedal žaludek. Ale v noci v 10 to byl poslední a já skončil pětidenní antibiotikovou kůru. Samozřejmě, že patrně zamezili zahlenění a zduření dutin a proto jsem se dnes mohl potopit velmi hluboko, ale byl jsem rád, že jsem je už nemusel brát.

Byl jsem i rád, že kotvíme v civilizaci, nevím proč, ale ano. Moře dokáže mít více tváří, a zdá se že se k nám přiklání tou horší, zatímco my budeme v kajutách spokojeně oddechovat.

Mgarr na Gozu, cílová stanice pro trajekty mezi Maltou a Gozem, naše kotviště po dvě noci

Den 4 středa- trosečníci
Ráno poprvé nevyšlo slunce, ale bylo zataženo. Zajko laboroval s tím, že bychom vyjeli na dopolední trénink na lana a že chvíli počkáme. To už ale větrná čepice v přístavu byla téměř ve vodorovném směru a otevřené moře se čím dál víc zvedalo a rozhodli jsme se proto dnešní potápění zrušit. Byl jsem nakonec rád, moc mi tato pauza pomohla. Neboť nevím proč, ale ten den jsem byl úplně vysílen a bez energie.

Moc jsme litoval, že tu s sebou nemám sachariďák, který jsem vyložil na letišti, a který vám dodá potřebné optimální cukry. Připadalo mi, že voda, kterou musí freediveři hodně pít kvůli správné hydrataci, ze mě vysává vše užitečné, že ze mě vyplavuje ty správné látky, což byl asi jen subjektivní pocit. Joňťáku jsem měl zbytek, na necelých 5 litrů a pil jsem jej a pil, ale potřeboval jsme něco hutnějšího. Po dopoledním rozhodování a zevlování a obědě, jsme vyrazili mezi domorodce na pevninu, do města.

V přístavu a jeho okolí bylo dost špíny, tedy odpadky, staré budovy a zařízení. Šlo nás asi pět a já si musel odskočit do obchodu, jestli tam nemají aspoň Isostar. Neměli, ale našel jsem něco na způsob našeho Malcaa, maltodextrinového nápoje, což je nějaký užitečný cukr do těla a prý jej vynalezli na Maltě:) Ale Malcao s maltodextrinem znám, a tak jsem si koupil nápoj jménem Ovaltine, do vody a spolu s tím i dva koncentráty s maltodextrinem, ty byly parádní. A vydal jsem se hledat kluky. Řekli jsme si, že si vyšlápneme na místní pevnost nad Mgarrem, která byla stále ve městě. Jenže cesta byla dost dlouhá podél silnice. Šel jsem sám a intuitivně směřoval k pevnosti. Asi za deset minut se mi k ní podařilo dostat, byla na kopci, ale byla soukromá, takže vstup nebyl možný. Tak jsem se rozhlédl a nedaleko uviděl kostel, katedrálku. Tak jsem zamířil alespoň k ní, se podívat zblízka. Z té dálky bylo vidět skupinu kluků, pomyslel jsem si, že to jsou naši. Asi po deseti minutách jsem se dostal ke katedrále. A zahlédl jsem kluky jak odcházejí pryč do postranní uličky. Ale nespěchal jsem za nimi, a trošku se tu rozhlédl. Katedrála stála uprostřed náměstí, úplně nová a postavená, no prostě v maltském stylu. Pro mě osobně nemastný neslaný, kus španělského, který mi vůbec nepřirostl k srdci, kus snad nějaké jakoby gotiky, stavba z jejich kamene, který je ovšem pěkný. A všude na hranách kostela trubice se žárovkami, Bože, jak si Tě nazdobili:-) Obešel jsem katedrálu, jestli není někde otevřená, ale nebyla a tak jsem po chvíli zmizel v uličce, kde jsme naposled viděl kluky. Katedrála prý nakonec otevřená byla, ale nenapadlo mě vzít za kliku, škoda.

Jejich uličky i domy jsou zvláštní, přímořská architektura se opět mísí s tou maltskou. Pár jsem si jich vyfotil a šel zpět dolů směrem k marině. Po cestě jsem potkal britské důchodce, kteří si za slušný peníz i pro nás od místního pronajímají byt na celý rok. Takhle být bohatší na důchod a moci trávit půl roku u moře, to by se mi taky líbilo.

Jak jsem tak zesláblý klesal k marině, profučený větrem, zjistil jsem, že na mě něco zase leze. Antibiotika už jsme nebral, toto bylo nachlazení a malátnost. Ach jo, tahle dovča se prostě nepodařila. Dorazil jsem na loď a vzal si paralen. Mezitím byl pod paralenem i Vilda, Radim frkal, Pavla zlobily dutiny a Mirek se nepotápěl, kvůli praskajícím dutinám. Někdy brzo v pondělí se oba bratranci Mirek a Radim rozhodli předčasně odjet, odlet měli plánovaný na čtvrtek. Asi to pro ně nemělo cenu, vzhledem ke zdravotním obtížím, které je zužovaly by se akorát trápili.

Nebylo mi dobře, ale věděl jsem, že je to už jen silné nachlazení, antibiotika zafungovala, a paralen mi srážel tyto stavy a uklidňoval tělo. Ten večer jsme připravili (vlastně Vašek) ryby, které jsme od jednoho domorodce koupili, solidní. Kluci od něj koupili zaručené víno zaručeně z Jižní Afriky. Také koupili zaručeně domácí místní víno za 3 Eura láhev, ale po první ochutnávce ji zaručeně vylili do vody. Ryby ale byly kvalitka. Vašek vypráví příhody z moře. Jsme v marině a tak se ho kdosi zeptá, co prostitutky. Námořníci přece mají v každém přístavu jednu. „Ty vole, to sou fámy, to nechápu“, říká nám. „To je úplná blbost“. „Hele a když se bude potápět loď půjdeš jako správný kapitán ke dnu i s ní?“. Vašek se chytá za hlavu, „Panebože, kdy takový kraviny vymejšlí!? Na to bych se moh zvysoka víte co“.

Nebylo mi moc dobře, jakási divná teplota a ochablost. Vítr fučel pořád slušně, kolem v pravidelných intervalech jezdili trajekty, byl jsem rád, že jsme dnes udělali odpočinek. Znaveně jsem padl do podpalubí a vzal si na noc dva paraleny, abych mohl klidně spát.

Ovaltine- nápoj britské výroby, který mě v Mgarru zachránil:-)

Den 5- čtvrtek, opět na moři
Ráno svítí sluníčko. Kluci mají z mariny předpověď počasí, má se to lepšit. Ano je to tak, asi v deset hodin se vítr i moře částečně uklidňují, i když pořád byly vlny dost velké na to, abychom dali trénink na lanech na hloubce, kde to házelo s lodí i bójkami. Byly jsme kousek od lokalit, a tak jsme lana vypustili a dopoledne přejeli z Mgarru na prolézačku na protějším břehu u Comina.

Jednalo se o vstup do jeskyně asi v 6m, plavání asi 25m, k ústí, které bylo v 17m. Nic moc, ale přesto mi to stačilo. Moře hodně házelo a 24 hodinová včerejší nepřízeň vykonala své. Viditelnost se výrazně zhoršila, mohlo být vidět tak na 12m, takže takové horší Chorvatsko. Martin nás zavedl ke vchodu do jeskyně, který byl asi 30m od břehu na otevřené vodě. Prostě rovinka, v ní škvíra a opět zmizení v ní.

Bylo mi blbě z nemoci, vlezlo to na mě zas, i když jiná, v hlavě mi jak kdyby bušilo, byl jsem polámanej. Martin navrhl relaxovaný ponor, že pojede za mnou a natočí to. Ok tedy. Nádech jako vždy a už si to mířím k díře. Vítá mě nevelký otvor a protahuju se dovnitř, na konci vidím světlo, i když úplně na konci a mezitím mizím na chvíli ve tmě. Sice krásný prostředí, ale tunel je dost dlouhej a já jsem ve špatný kondici, což stačilo na to, aby v půlce tunelu se ozvaly pocity nádechu. Bylo to nepříjemný, říkám si: „Ach jo tedy, půlka cesty bude s nepříjemnýma pocitama“. No, měl jsem zkrátka co dělat, abych udržel kopy v relaxačním tempu (přeci jen jsem pomyslel na kameru v zádech, tak jsem chtěl dobře vypadat :-), ale prostě ponor mi nesedl ani trošku, toto potápění bylo nejhorší z celé Malty. Vyplaval jsem v 17m, dral jsem se nahoru a bylo mi nepříjemně. To byl teda ponor. Zajko odplaval s kamerou ke skupině a já si prohlížel terén, viditelnost byla mizerná. Ponořil jsem se k jeskyni kudy jsem vyplaval a náhle jsem zahlédl dvě pruhované ryby, ano, byly to dvě makrely. Každá měla přes 40 cm a zvědavě, ale ostražitě si mě prohlížely. Měly takové velké oči. „Konečně jsem zahlédl nějakou větší rybu“. „Kluci, tam u východu byly dvě makrely“, doplaval jsem k nim. „Fakt jo? My jsme zase viděli barakudu“. Hustý, pomyslel jsem si. Tolik ryb na tak malým místě. Jak vůbec vypadá barakuda? Velký oči, pruhy. A jak makrela? Velký oči, pruhy. No, jo, pravdu měli oni. Ale stejně se mi ty moje makrely líbily :-).

Na proplutí si nikdo netroufal. Pavel si na lodi léčil dutiny. Vlny házely, viditelnost špatná, mě bylo špatně. A ani nevím proč, jsem Zajkovi nabídl, že vezmu kameru a natočím ho při průjezdu dírou, když točí pořád jenom on nás. No, nápad to nebyl příliš šťastný s mojí kondicí, ale prostě jsem mu to navrhl. Nadšeně souhlasil. Vzali jsme to tentokrát opačným směrem ze 17m do 4m plus samozřejmě proplavání jeskyní. Dvě minutky na rozdýchání uběhly jako voda a my se nořili dolů, opět to nebyl dobrý ponor, od půlky opět nutkání k nádechu, navíc mě brzdil odpor kamery a musel jsem sledovat na displeji co vlastně natáčím. Nutkání k nádechu mě popohánělo dopředu, takže jsem zrychloval a lepil se foťákem těsně na Martinovy ploutve. No, nějak jsem to ustál, a byl jsem rád, že to mám za sebou. Ponor cca 1:15, ale v pohybu. Šli jsme zpátky do lodi a měl jsem toho dost. Odpoledne nás čekal konečně první vrak, majestátný Patrol Boat, který byl již ve větších hloubkách, lodní šroub měl přes 30m. Všichni šli, jen já ne. Prostě to nešlo, bylo mi blbě, měl jsem rýmu a bolelo mě v zádech, místo toho jsem si vzal paralen a šel si lehnout. Těžce jsem oddechoval. Kluci si vzali bójku a lano vyvázali na stěžeň v 17 metrech a spouštěli se pomocí něj na palubu. Prý to stálo za to, no aspoň někdo se tam podíval.

Krátce po vraku jsme museli vysadit Mirka a Radima na severním břehu Malty, aby se dostali včas na letiště. Zakotvili jsme několik set metrů od břehu a oba kluky hodlaly zavést člunem. Ujal se toho Martin, že odveze nejdřív jednoho a pak druhého. Mirek nasedl do člunu a hned začala sranda, motor nechtěl naskočit, to si kluci mezitím člun odvázali, takže si vyzkoušeli pádlování bez motoru k lodi, Vašek musel zasáhnout a motor opravit. Mirek stáhl svoje kufry z člunu na loď. Motor během chvilky naskočil. Mirek okamžitě využil situace a povídá: „Vidíte, kdybych ty kufry nevyndal, tak to nenaskočilo, jsem dobrej.“ Bylo nám po nich smutno, hlavně po Mirkově neřízeném výkřiku uááááááááááá, když jsme chodili do vody.

Ten večer jsme kotvili na dohled Mgarru, v mělké zátoce. Přede mnou byl poslední potápěcí den, kdoví, jestli půjdu do vody.

Divíte se mi, že jsem si spletl makrelu s barakudou?:-)))))
Makrela	Barakuda

Den 6- ponor č.2
Byl pátek náš předposlední den a my se pomalu stáčeli k Maltě. Dnes nás čekalo po dvou dnech opět lano a hloubky a odpoledne pak další vrak. Ráno pro mě opět bez snídaně, bylo mi líp. Večer jsem si vzal dva paraleny, zabraly, a pocit horka a rozlámanosti z těla zmizel, i když zahleněný jsem byl pořád. Pořádně jsem nemohl jednou nosní dírkou dýchat. Neměl jsem příliš optimistickou náladu, přesto jsem si dal obvyklý ranní strečink, abych byl dobře připraven na ponory. Vše šlo dobře, uvolněně jako letos pokaždé. Mezitím nás Vašek vyvážel na lokalitu, našel 100m hloubku. Zajko si pustil lano do 80m a šel dolů FIM (ručkováním). S Jirkou jsme vzali druhou bójku a chtěl jsem ji posunout na reálnou hranici, na kterou bych dosáhl, totiž na 55m. Naručkoval jsem tedy 55m, dle značek se ujistil, že by to tak mohlo být, Jirka vázal koncový uzel s talířem. „Dej tam ještě kousek“, říkám mu, a Jirka posunuje lano ještě o metr. 56 vypadá lépe než 55, nemyslíte? Talíř byl připraven, jestlipak jej dnes někdo zdolá? Sluníčko svítilo i když vítr foukal vlažný. Vypustili jsme bójky a nechali katamarán driftovat kolem nás.

Všude kolem bylo prostě jen modro, sice hlubina, ale čistá a taková vítající. Udělali jsme obvyklé kolečko tří lidí na bójce. Vilda do vody nešel, taky jej skolila nemoc. Byl jsem já, Jirka, Luboš, na vedlejší Zajo, Pavel a Petr. Byl jsem rád, že mám kratší lano, přeci jen na talíři se lépe obrací než na laně, které pod vámi dále pokračuje dolů.

Dávám si první warmup v domnění, že půjdu lehce, kam to půjde. Dutiny celkem poslouchají. Zanořuji se opět hlavou dolů. Ale co s děje? Velká bolest už v prvním metru, bolest tentokrát hned na začátku nosu. Profoukávám uši, ale bolest v nosu se o to víc zvětšuje, když nevyrovnávám, nic necítím, při vyrovnávání se mi tlak rve do nosu a nosních dutin, které mám nateklé a špatně průchozí, tak to otáčím asi po pěti vyrovnáních. „Dobře, že mám tu padesátku z úterka“, pomyslel jsem si. Na řadu jde další. Nemám rád, když se něco rve přes bolest a tak jsem se zklidnil a řekl si, že prostě půjdu tam, kam dutiny dovolí. Tak jsem se vydýchával a připravoval na další warmup. Jde to jinak než v úterý, to jsem fakt byl krásně rozdýchaný a cítil, že už tam musím. Teď jsem se rozdýchával normálně. Druhý warmup byl hlubší, ale pořád stejně nepříjemně bolestivý. Nedovedu si představit, jak jsem to měl ten den v dutinách uspořádáno, ale prostě mě tam nevím co tlačilo a bolelo to v horní části nosu. Otočil jsem asi v 15m. Nahoře jsem se, jak mám ve zvyku, hodně vyfrkal (ano milí čtenáři, ve vodě plavou horší věci než lidské hleny), rád smrkám jakoby ze středu hlavy, Někteří lidé to sice dělají hlasitě, ale podle mě si takto pořádně nos nevyčistí, i když okolí si jistě říká, jak ohromně mu to prospívá, podle mě akorát dělá hluk. Popíšu vám, jak jsem si to vynalezl já sám. Prostě nedáváte tlak do nosních dírek, ale dáváte jej do souhlásek THN a přitom se snažíte se soustředit do dutin jakoby uprostřed hlavy, někde vzadu za nosem směrem ke středu. Sice to jde těžko a asi záleží, jak máte fyziologicky průchozí dutiny, ale když to uděláte dobře, tak se vám hlen dostane krásně dopředu, kde už jej lehce vyfouknete. Zkuste si to, je to boží, naučte sebe a své děti zdravě smrkat a odkažte je na tento můj patent.

Tedy jsem se vysmrkal s citem a zkusil si dát negativku, max. do 10m. Stejné stále. Čtvrtý ponor jsem si dal FRC, bolest začala ustupovat, i když samozřejmě jsem to cítil stále.

Chystal jsem se na pátý ponor. Podle posledního ponoru jsem si řekl, že to zkusím jít dolů, kam to půjde. Klasická rozdýchávací příprava, dechově jsem byl připraven. Otočil jsem se na záda a začal pakovat. Nemá cenu v hloubce drtit plíce, když do sebe můžu napakovat další litr navíc. Udělal jsem asi 10 paků, ještě jsem něco mohl, ale takhle to stačilo, chytil lano, otočil se a začal klesat. Co nos? No, naštěstí dobrý, možná počasím, možná vysmrkáním, možná slanou vodou se dutiny uvolnili a vyrovnávání šlo lépe, sice jsem při prvním náporu vzduchu při vyrovnání bolest pokaždé cítil, ale byla o polovinu menší, tudíž snesitelná, při dotlačení vzduchu do dutin už byly cesty otevřeny, takže to už proběhlo standartně. Stejně jsem si řekl, že to nebudu pokoušet a uvidím, co s dutinami udělá tlak v hloubce.

Rozebírali jsme s Marťasem úterní ponor 51m. Tam jsem dojel na talíř a neměl jsem vzduch pro další vyrovnání tlaku v uších. Čím to bylo? Marťas mi poradil další věc, a tu jsem se při tomto ponoru chystal vyzkoušet. Další věc, kterou poradil, a které jsem moc nevěřil byla, abych si dal hodinky za neopren za krk, kvůli zvukovému signálu hloubky. Pípající hodinky na ruce nejdou slyšet a koukat na ně, jestli už jsem ve 30m akorát obere o koncentraci. Tak jsem si je tam šoupnul, a čekal, jestli je uslyším. Teď jsem se soustředil na vyrovnávání, šlo to. Hlubina se pomalu zvětšovala, voda tmavla. Najednou buch, hodinky začaly pípat, bezva jsem ve 30m, udělal jsem mauntfílda, tlak vyrovnávat šel už bez větších obtíží, vzduchu jsem měl taky dost, tak jsem pokračoval dolů. S naplněnou pusou jsem zavřel epiglotis, uvolnil bránici, přivřel oči, nechal lano proplívat mezi prsty a šinul jsem si to směrem ke 100m hloubce. Padalo to krásně samo a uvolněně. Pokusil jsem se trošku pracovat s technikou vyrovnávání, aby vzduch na rozdíl od prvního ponoru šel jen tam kam má. Čím jsem byl hlouběji, tím méně stačilo vyrovnávat. Jaký bude asi výstup, když ten předtím nebyl sice na krev, ale tak akorát k vynoření. Jedu pořád dolů, nejhezčí fáze ponoru, a možná pro mnoho lidí důvod, proč se potápějí do hloubek, cesta hlavou dolů, přírodní výtah zdarma. Vzduch v puse pomalu ubývá, jsem určitě už za 40m a možná i dál. Hýbnul jsem epiglotisem, asi abych polkl nebo co, a myslím, že mi trošku utekl vzduch, no, ještě na jedno vyrovnání jsem měl. Tak jsem jej udělal a talíř stále nikde, kyslíku jsem měl pořád dost.

Pak jsem začal dělat blbosti, asi v touze dostat se hlouběji a taky s vědomím, že je to na dlouhou dobu můj asi poslední ponor do velké hloubky. Vím, že nesmím zaklánět hlavu, abych si neporanil tracheu, zvláště v těchto velkých hloubkách, tak jsem se v pádu začal rovnat do vodorovné polohy, abych nenamáhal tracheu a zjistil, kde je talíř. Uviděl jsem jej takových 8 metrů pod sebou. Vzduch v puse již nebyl, tedy tolik, abych udělal komfortní vyrovnání a proto jsem začal jazykový píst všemožně drtit a vymačkal z dutiny ústní poslední zbytečky a podařilo se mi ještě jakž tak vyrovnat, i když už jen tak na 50%, naštěstí změna tlaku už v těchto hloubkách není tak velká a já mohl ještě omezenou chvíli pokračovat, začal jsem cítit tlak na bubíncích, to je ještě tak maximálně 5 metrů sestupu, když v tom jsem ucítil talíř. Byl jsem šťastný, že jsem to dokázal, věděl jsem, že mám 55 metrů jistých a prostě byl jsem šťastný a měl už na obrátce obrovskou radost a úlevu. I když mám před sebou horší polovinu cesty, kde mě místo výtahu zdarma čeká práce, vůbec mi to nevadilo. Věděl jsem, že to dokážu dostat se minimálně nahoru, a pokud mě závěrečných 10m obere o poslední kyslík a dostanu blackout, tak mě kluci nahoře chytnou, živý se odsud dostanu.

Na obrátce jsem byl, co se vzduchu týče stále v klidu. Ve vteřině jsem se snažil prohlédnout si to kolem. Je to prostě nekonečné modro, tmavý odstín, ale prosvětlené, jakoby se ve mně probudily staré geny, když naši pra předkové ještě žili v oceánu. Zíráte do hlubiny a nemáte nějak významně zvláštní pocity, prostě akorát je vám hezky a jakoby chápete to modré hlubinné okolí kolem sebe, cítíte se v něm dobře a rozumíte mu, nezažíváte extázi, jen je vám tam fajn, mozek interaguje pouze s tělem a hlubinou, nic víc, svět jakoby se scvrkl do tohoto jednoduchého momentu, jen vy a modré nekonečno, v tomto je hlubina odpočinková.

Začínám se přitahovat, škoda, že tyto momenty jsou tak vzácné, ale možná proto jsou tak sladké. První přítahy dělám v klidu. Musím zrychlit po poradě s Martinem, ponory mám příliš dlouhé, ale kupodivu, předešlý i tento mi přes svoji délku sedí. Tichá uklidňující hlubina se pomaloučku mění vlivem světla na svět na povrchu, stále jsem hluboko. Cítím teplotní zlom, stále stoupám, v pohodě. Úterní výstup trval dlouho, byl jiný, nezkušený. Tento pracovní výstup nebyl ani tak pracovní, jako klidný a uvolněný, byl lepší než úterní, cítil jsem se dobře, nutkání k nádechu nebylo vůbec silné. Vzpomněl jsem si na tréninky v bazénu s omezeným kyslíkem, jak se mi teď hodily, zvládal jsem výstup, možná díky nim, možná díky uvolnění, perfektně. Přítahy už byly masivní, po očku jsem vnímal blížící se hladinu. Toho se musím vyvarovat, ale ono prostě se to musí udržet hlavou, hladina se sama neblíží, ale přesto každý popud k nádechu jakoby mírně stáčí pohled směrem nahoru, ale dá se to uhlídat a nekoukat tam ani po očku a je to tak lepší.

To už jsem byl v malé hloubce, takže jsem mohl zjistit, kde jsem, abych se v klidu vynořil. Teď budu asi tak v 10m, už jsem přestal tahat, a byl šťastný, že jsem to dokázal. Pustil se lana, nechal se tlačit vztlakem nahoru a zaťal zcela nefreediversky ruce a pěsti, jako to dělají fotbalisti, když dají gól. Nechal jsem se vytlačit nahoru a pěkně jsem hupsnul na bójku, kde jsem se vydýchal. Tentokrát frekvence vydýchání byla vyšší a delší. Nicméně subjektivně jsem špatné pocity neměl. „Kdes byl?“, říkali kluci, „pěkně dlouho ti to trvalo“. „Hoši, byl jsem až dole“. „Máš fialový rty“, říkali mi. „Fakt?“, vůbec jsem si toho nebyl vědom. Podle těch rtů jsem asi sáhl na rezervy, ale pořád mám tento ponor za, co se dechu týče, pohodově zvládnutý. Opravdu jsem se vydýchával déle než obvykle, takže asi už to bylo náročnější. Odplaval jsem na vedlejší bójku a oznámil další rekord. Byl jsem moc rád. „Tak ještě jednou, ne?“, říká Martin. „Jak jednou?“. „No můžeš si tam ještě zajet jednou, jestli se cítíš“. Říkám si OK, ponor to byl dobrý, proč si to nezopakovat.

Před druhým pokusem jsem udělal to samé, ale nevím, jestli psychika, nebo intenzivní první ponor, otočil jsem to pod 40m, cítil jsem únavu, a kdybych šel níž nebo na talíř, výstup by byl asi hodně na hraně. Ale otočka ve 40m mi nevadila. Nahoře jsem trošku cítil nepatrné změny v horních cestách. A jak se znám, trošku jsem se obával nejhoršího.No jo, trachea, nebo mírné barotrauma plic, prostě jsem vyplivl krev. Celkem jsem měl asi tři větší krvavé hleny a pár menších. Ty velké byly rudé, menší spíše do žluta. Odhaduji, že ty velké byli z přímého poranění, ty malé z plasmy v plících. Bohužel, mě to mrzí, ale vím co zlepšit a udělat. Trpěl jsem tím i na Vranově v menších hloubkách.

Teď vím, co jsem tam dole dělal za blbosti, a těžko říct, zda se barotrauma stalo při prvním, nebo až druhém ponoru, řekl bych, že při prvním.

Panika, zmatek a touha hloubek, to jsou faktory, které to způsobily. V prvé řadě, to chce dělat hloubky častěji, aby člověk nemusel za každou cenu hloubky hrotit, protože tohle je jeho poslední ponor u moře a chce se dostat co nejhlouběji. Cokoliv se na cestě stane, hlavně asi s nemožností vyrovnat, tak prostě dojedu kam můžu, obrátím se a vracím se. Koukání, kde mám plate je zásadní chyba, na kterou vás upozorňují na každém základním kurzu freedivingu. Moje srovnání do vodorovné polohy při pádu a zjištění kde je plate je jen domnělé srovnání, ve skutečnosti menší nebo větši pohyb hlavou uděláte, a i sebemenší pohnutí a pohyb trachey a chrupavkovitých částí plic může u citlivějších jedinců a především v hloubkách pod reziduálním objemem plic způsobit poranění, k čemuž patrně došlo u mě.

Další možná věc, která nastala je vyrovnávání. Když by měl člověk před sebou týden potápění a nemohl vyrovnat, tak to prostě otočí a nahoře rozebere, co udělat příště lépe. Ale já při dolování posledních zbytků vzduchu z pusy, jsem úplně zapomněl, co dodržovat v hloubkách, takže jsem se patrně pokusil o Valsavův manévr, zatnul břicho, napnul bránici, a v už tak zmáčknutých plících vytvořil ještě větší podtlak, což mohla být další příčina barotraumatu.

Upřímně nemám chuť pokračovat v ponorech, byť rekordních, ale s krvácením. Takže naprosto vím, že to na čem chci pracovat, pokud tedy se mi bude chtít se připravovat :-), je to, abych se v 60m cítil jako doma, tak jako se teď cítím ve 40m, osahat si to tam, tedy ne hloubky, ale vyzkoušet si, co se musí udělat, být si v tom jistý, aby ponory byly akorátní, pravé, pohodové, tedy to vyžaduje zkušenost, pohybovat se v těch hloubkách a poznávat se, myslet na to co dělám, nepanikařit, jezdit k moři. Dost věcí, že? Pokud se mi podaří to vše zvládnout, klidně si dám jako další cíl hned 70m.

Vraceli jsme se k lodi, nic mi nebylo, v dýchacích cestách není příliš nervových zakončení, aby vás něco bolelo. Bylo mi dobře. Jediné, co mě bolelo byla horní část nosu- jeho dutiny, od toho přepínání při vyrovnávání :-)

Vylezli jsme na loď. Pavel toho dne stále nevyrovnal. Kluci se potápěli solidně, každý dle možností, Zajko si dal 70m, na pohodu. Sluníčko svítilo a byl po úterku druhý nejhezčí den, tedy nejen ponorem, ale i hladina byla poměrně klidná. Sklidil jsem si masku, šnorchl, aby mi nevypadly z lodi a vyndal si hodinky zpoza krku a podívám se na ně. 61,0m????? Nevěřil jsem svým očím. To není možný, vždyť jsme lano vyvázali do max. 56m. Óóóóó, jak jsem byl rád, že se talíř posunul za 60m :-) Oznámil jsem hloubku na lodi, další gratulace k osobáku. Čas ponoru 2:47, příliš dlouhý, ale asi mám lehké kosti :-) A to jsem měl 4kg zátěže.

Už mi nic nechybělo. Při pohledu na hodinky a 61m ze mě spadly všechny hořké pocity z Malty- z náhlého dvojitého onemocnění, z houpání, z blbého počasí. To, proč jsem na Maltu jel si vezu domů. Je to pocit, jako když se atlet chystá na olympiádu do západní země a má veškerý komfort a ví, že se připravoval poctivě a ono mu vše vyšlo a dosáhl na zlato. Když by to bylo stříbro nebo bronz, tak je to dobrý, ale on chtěl zlato a hlavně věděl, že na to má. Při stříbru nebo bronzu by si z místa odvezl skvělé zážitky a vše kolem, ale to stejně má podružnou hodnotu. Jediné a hlavní proč tam jel bylo zlato a všechen tem komfort olympiády je až na druhé koleji. Takto i já jsem si vylovil své zlato, o které jsem celou dobu bojoval. Mučil se, mořil v bazéně, kdy se mi tréninky nepovedly, bičoval se v Gránicích při běhání na vysokých tepových frekvencích, pořád jsem měl v hlavě sen a cíl, že jednoho dne se mi to povede a o to jsem šťastnější, že se to povedlo naprosto komfortně. A můj výkon smazal všechna další negativa mého maltského výletu. Byl jsem v takové hloubce a jen s pomocí svého dechu, což dokáže jen málo lidí na naší planetě. Víte, auto si dokáže koupit každej, kdo na to má. Vůbec nechápu, jak se někdo může chlubit a pyšnit autem byť luxusním, to je jen otázka peněz a ty umí více nebo méně v dnešní době vydělat kde kdo. A proto to pro mě nemá žádnou cenu.

Kdo z lidí se ale dokáže potopit na jeden nádech za pomoci vlastních sil do šedesátimetrové hloubky? Já to dokázal, a jsem na sebe pyšný!!

Vysvlékl jsme se z neoprenu a nechybělo mi vůbec nic.

Vraceli jsme se na jih Malty, kde jsme ten poslední večer měli nocovat. Po cestě nás čekala poslední lokalita- vrak lodi Um El Faroud. Už mi to bylo jedno a říkal jsem si, že tenhle si ujít nenechám. Čekal nás asi tříhodinový přejezd. Usušil jsem se a už ani nevím, jestli jsem si vzal paralen, lehl jsem do kajuty, prochlazení opět doléhalo a já si uvědomil, jak moc musím být svému tělu vděčný za to, jak mě při maltských výkonech podrželo. Vezměte si, že vás bolí tělo, vy vstanete a potopíte se do 60m, takhle nějak to dnes u mě bylo. Lehl jsem si do kajuty, vzal si kapesníky k ruce, otevřel si ve stropě okénko a odpočíval jsem, pomalu jsem usínal.

Nevím jak dlouho jsem ležel, když najednou začala padat obloha. Nad námi se ozvalo ohlušující zaburácení, vzduch se zachvěl. Pluli jsme podél břehu. To tryskové letadlo přeletělo asi 40m nad našimi hlavami. Neuvěřitelné. Tak jsem opět zalehl a začal klimbat. Opět nevím za jak dlouho, ale slyším, jak se ten zvuk blíží zase. Omámený spánkem jsem vyskočil k okénku a vysunul hlavu, které mi zadrhla a já se praštil, hlavu jsem vysunul ven a už jsem je zahlédl ze zadu, tentokrát byly dva a řev byl strašlivý, podle mě ještě horší než vřískot Nazgúlú v Pánu Prstenů :-). Prostě vojáci si dělali cvičení nad našimi hlavami. Už mě to nebavilo tolik ležet, nervová soustava bylo po těch dvou přeletech rozhozená, a tak jsem vyšel na palubu i s foťákem, kdyby se ti nímandi objevili na obzoru znovu, že bych to natočil a podal stížnost na maltské ministerstvo obrany pro rušení odpoledního rekordmanského spánku. Ale přelety už se nekonaly, měli štěstí, hoši.

Mezitím, co jsem v kajutě oddechoval, blížili jsme se k Maltě a naší destinaci a také, k vrtné plošině nedaleko od břehu, tedy nedaleko v mořských mírách znamená několik set metrů, my od ní mohli být vzdálení odhaduji 200 až 300m. Zvláštní dílo, stála na čtyřech nohách, zavrtaná do moře a my se dohadovali, co se na ní těží. Tihle chlápci prý vydělávají těžké balíky, ale úmrtnost je vysoká, vybavili se mi zkazky o vrtných plošinách.

To už jsme se oblékali do gumy a s dvěma bójkami se jali hledat náš vrak. Viditelnost byla vlivem středečních větrů stále špatná, vrchol stěžně, který byl v 18m jsme viděli jen stěží. Zajko přivázal obě lana na různé části lodě, asi 10m od sebe a my se rozdělili na dvě skupiny. Sestup po lanu byl komfortní a na konci lana se pode mnou ukázal můj první vrak- Um El Faroud. Historii vraku si jistě najdete na netu. Bylo tam krásně vidět a já si jej taky prohlédl. Byl jsem okolo 20m, ponory 1:30 až 1:50. Další ponor mě Zajko vzal lodí, ale bohužel jsem si ho moc neužil. Pohyb se zadrženým dechem nedělal mému tělu moc dobře. A opět jsem cítil palčivé pocity k nádechu. Vzali jsme to od lana do spodní paluby, která byla v 26 metrech, a propluli cca 15m kajutami, nebo nevím, co to bylo, zpět k lanu. Aspoň kousek lodi jsem viděl. Dole bylo živo, byly tam i větší ryby, jen jsem nevěděl jejich názvy. Mrzí mě, že mi ponory nešly a nemohl jsem si je lépe prohlédnout a vůbec celý vrak lodi. Šroub byl ve 32 metrech a já jím chtěl proplout, prostě budu muset počkat na příště. Nos už jsem měl z vyrovnávání celý rozbolavělý a navíc mi z nemoci a luplo v krční páteři. Tak jsem to otočil a s Faroudem se budu muset pozdravit při nějaké jiné příležitosti. Luboš si udělal pěkné ponory i s foťákem. Zajko si obeplaval záď asi ve třiceti metrech a při návratu přes hlavní palubu viděl velké hejno zvědavě si ho prohlížejících makrel, ehm, chtěl jsem říct barakud.

Možná, že to bylo větrem nahoře, ale lano mělo zvláštní průvěs, nahoře končilo jinde, než dole začínalo. A tak si myslím, že poprvé v životě jsem okusil, co to jsou mořské proudy. I když jsem si vraku neužil tak jak jsem chtěl, bylo mi to víceméně jedno, byl jsem pořád pod opojným vlivem rekordu a v podstatě jsem pod jeho vlivem dodnes.

Slunce se pomalu vydalo po obloze dolů a i když vítr nebyl studený, byl spíše už takový podzimní. Cesta na kotviště měla trvat necelé dvě hodiny. To už se před námi začaly objevovat přístavy, město, na moři začalo plavat více odpadu a v dálce nám cestu křižovaly obří zaoceánské lodě. Ty z Činy jsme poznali bezpečně, byly k prasknutí napěchované kontejnery. Jedna obrovská loď nám křižovala cestu. Z přístavu mu přijíždějí v ústrety dva remorkéry, jeden z nich se zapojuje na záď a nechá se táhnout, druhý mu ukazuje cestu. Prý je to tak, že místní kapitáni při příjezdu lodi přebírají její kormidlo a sami ji zaparkují do přístavu. Loď vjíždí pod konstrukci s jeřáby, kde začíná vykládka, jde jim to rychle.

Moře je to fakt sračkoidní, i když všudypřítomné medúzy potkáváme pořád. Mezitím padá soumrak nad Maltou a my kotvíme loď už za tmy. Sdělujeme si data odjezdů, mě jedinému to letí o dvě hodiny dřív, jako jediný letím do Vídně a kluci plánují na sobotu dopoledne ještě jeden trénink u lana. Rád bych to zkusil, ale Zajko říká vzhledem k mému dnešnímu poranění, že si mám dát pauzu. Poslechnu jej, nerad se nezdravě přepínám a mám se rád. Zítra v 11 musíme dorazit do mariny v Msidě, abych dobře stihnul odlet. Zátoka je klidná, usínáme.

Graf mého druhého rekordního ponoru a osobního rekordu 61m

Den 7 odjezd
Kotvíme v zátoce kousek od města. Asi 120 m od břehu. Zírá z něj na nás velká díra, jako vykouslá do sýra. Na palubě jsou zatím jen dva lidé a tak beru plavky a plavu směrem k díře. Kde se kolem chvíli potuluju. Je to příjemné, voda je stále krásně teplá a je příjemné být v moři bez neoprenu. Mám jen plavecké brýle, které se mlží, takže toho moc nevidím. Ani se nezkouším hluboko potápět. Byl jsem tam asi dvacet minut a po návratu se čeká už jen na mě. Do Msidy je to necelé dvě hodiny plavby. Po cestě je třeba ještě najít hloubku, kluci si dají ještě trénink u lana. Asi v půli cesty ji našli a jdou do vody. Protože odjíždím z lodi jako první, začínám se balit. Balím joňťák, bylinkovej čaj a dětské piškoty, tolik mi první dny pomohly, když jsem neměl chuť na jídlo. Poslední den mě to tu začíná konečně bavit a to jsem se celou dobu těšil domů. Zajko si dává ještě 77m, Pavla nakonec dutiny nepřestaly zlobit. Vytahují bójku a za tři čtvrtě hodiny vplouváme stejnou trasou do Msidy, jako jsme před týdnem vyplouvali. Kotvíme, já mám sbaleno a volám si taxíka. Je 11 hodin a letadlo letí ve dvě. Cesta sem mi trvala autobusy více než hodinu, ale nechtěl jsem riskovat zmeškání letu a tak jsem za taxála utratil 21 EUR, no a, za ten rekord, co vezu zpět to stojí :-)

Řidič vypadá jako Malťan. Jedu v pežotovi v kůži, jedeme vlevo, nejsou to až takový piráti jak se píše na netu. Ten můj po cestě ani jednou nezatroubil a bylo to asi tak 20km.

Vysedám a je mi trošku smutno, že už neuvidím ty krásné palmy, to se mi moc líbí, k moři patří prostě palmy. Je krásně a moc se mi fakt nechce. Ale jakmile vstoupím do haly, už se těším na let a domů. V obchodech vidím bižuterii, co se mi moc líbí, krásné maltské stříbrné kříže vykládané čirými kamínky, ale stejně je bohužel nemám komu dát, takže je nekupuju. Do Vídně pro mě přijedou naši, kteří samozřejmě o rekordech vědí z smsek. Trošku trnu, na zpátek mám rovněž 20kg omezení, sice jsem snědl jídlo, ale taky mám v tašce mokrý neopren. Obě tašky, freediverskou i batoh s věcmi měly rovných 20kg. Zbytek, tj. hlavně oblečení jsem narval do příručního batohu do letadla. S sebou samozřejmě mobily, foťák, abych natočil vzlet.

Sedím v letadle a fotím si maltskou letušku, jsou to prostě pěkný holky. Při vzletu to trvá zhruba minutu a máme pod křídly celou jižní Maltu jako na dlani. Míříme na Sicílii, Jadran, Slovinsko Graz a konečně doma. Čekám v příjezdové hale, ale naši nikde. Co se děje? Bratr asi řídí, poslal jsem ho na parkoviště C, které je levnější. Hmm, o 50 centů na hodinu, to jsem si pomohl. Asi za deset minut konečně vidím naše. Přijel jen brácha a mamka, taťka je na chatě. Poprosil jsem mamku, ať mi vezme jídlo a pití. Jdeme asi 10 minut na céčko, nasedáme a brácha nás veze směrem k domovu.



Závěr aneb co dál
Když tak nad tím přemýšlím, nad mým náhlým onemocněním, příčin nacházím několik. Vždy když přecházím z léta na podzim, nebo ze zimy na jaro, bývám nemocný. Mění se mi termoregulace těla, přecházím na jiný režim. Na podzim to mívám po vinobraní, a Malta byla týden po vinobraní. Další příčina mohla být psychosomatická. Byl jsem nabuzenej, kvalitně natrénovanej, těšil jsem se, dával jsem tělu pořádně v trénincích zabrat, a to vše byly zcela jiné podmínky, než ve kterých normálně funguju, takže tělo prostě v obranné reakci vypnulo služby. Podobně si myslím, že to bylo i s klukama na lodi, kdy většina z nich lehla. Mirek s Radimem, Pavel, Vilda, na konci i Luboš, se mnou šest lidí z deseti.

A co s výkonem? Bude mě těšit vždy až do konce života, a taky pokaždé, když uvidím znojemskou radnici, která má 66 metrů. Co s freedivingem? Po pravdě nevím a neřeším to zatím. Vydal jsme se hodně a chci odpočívat a prozatím sportovat jen pro radost. Dutiny mě bolely ještě týden po příjezdu, kdy už jsem tělo nemusel držet připravené na výkon a tak jsem je nechal, ať si dělá, co chce- sesypalo se a já se z nemoci dostával 14 dnů.

Vlastně ano, něco bych měl. Chtěl bych si u Zajka udělat Level III kurz v Egyptě, a po kurzu tam týden zůstat a užít si Blue Hole v Dahabu, klidné moře a hloubky. Nebo si zajet na Safari v srpnu, letos tam byli kluci s Martinem Štěpánkem (tedy ne tím hercem :-) a když jsem viděl Honyho fotku, jak je vyfocen s želvou, která je velká stejně jako on, tak to bych měl své zadržovací schopnosti trošku využít i mezi zvířaty a nejen u lana.

Už se těším na Vranov, jak se budu dotýkat dna, až zase půjdu do vody a dám si warmup ponory dlouhé 2:30, ale prozatím prostě to neřeším. Bude zima, a současně se těším na běžky na žďárské okruhy, protože to je spolu s plaváním sport č. 1. Pomalu prostě začne zimní spánek :-)

Výdaje:
- loď	13500,-
- letenka	6500,-
- jídlo	1150,-
- Znojmo- letiště 2x, známka	1000,-
- konzultace Beroun benzín	1000,-
- 2x nocleh v marině	150,-
- útrata restaurace, obchod	1000,-
Celkem	23150,-

Poděkování
Chci poděkovat následujícím osobám, i díky kterým se mi výsledek povedl, někteří mě víceméně prováděli celou moji dosavadní kariéru:
- na prvním místě bych poděkoval své ženě, kdybych tedy nějakou měl, za trpělivost a toleranci, ale žádnou nemám a tak první poděkování patří především a na prvním místě mému tělu, že mě na Maltě úžasně podrželo a poslouchalo, pak sám sobě, že jsem to celé vydržel, celou přípravu, tvrdý tréninky, že jsem se nenechal odradit nepovedenými chvílemi. Martinu Zajacovi, slovenskému reprezentantovi, vedoucímu kurzů Apneaman za jeho individuální přístup, bez nějž bych si asi osobáky neudělal. Našim za podporu, mamce, že mě vybavovala jídlem. Martinu Kosourovi a jeho ženě Aničce za hlídání mojí bezpečnosti, zvláště v tmavých vranovských vodách, paní Barnetové, plavčici na znojemském bazénu za perfektní přístup a rovněž za hlídání, Komárovi za pohlídání na plovárně, rovněž Mirku Čechovi za pohlídání.

Děkuji za pozornost, loučím se s vámi a nashle při dalších freedivingových dobrodružstvích, držte mi palce.



Ve Znojmě 10. října 2009